Jezdecká akademie Galgi

Čtrnáctý

"Tak pojď, musíš zpět do postele," podal mi ruku a já jsem neochotně natáhl tu svojí k němu. Třásla se a ještě mi z ní tekla v malých pramíncích krev, jak mi Jimin z ní vytrhl jehlu. Vzal mě za ní a pomohl mi do stoje. Samozřejmě že mé nohy odmítli pracovat a já jsem mířil zpět k zemi. Jenže on zastavil můj pád. Ucítil jsem ruku na svém pasu, jak mě zachytil a já jsem neskončil na zemi. "Takže takhle to nepůjde." Podotkl a nějakým způsobem si mě vzal do náručí a ještě záhadnějším se dostal do sedla. Nikdo přece nemůže mít tolik síly?
Kůň se pomalu rozešel a mě zvuk kopyt rychle uspal.
"Jak na tom je," uslyšel jsem nějaké hlasy, ale nedokázal jsem je rozeznat. Ucítil jsem, jak si mně předávají a po chvíli prudké světlo. "Co to bylo za kreténa!" Uslyšel jsem něčí hlas, kvůli kterému mě ještě více rozbolela hlava a já myslel, že se mi snad rozskočí.
Po chvíli jsem už ležel na nějaké posteli. Nechte mě hádat, jsem tam kde předtím. "Jungkooku, slyšíš mě." Někdo mi rozlepil víčka a posvítil do nich malou baterkou. Zkusil jsem rychle víčka zavřít a natočit hlavu bokem. "Je při vědomí, aspoň že tak." Ucítil jsem, jak mě něco štípe na zápěstí. "Pořád si myslíš, že byl špatný nápad mu dát sedativa a úplně ho uspat." Slyším pořád hlasy, ale nemůžu si je k nikomu přiřadit. "Nevím, ale dám na tebe." A najednou nic, přestal jsem vnímat okolí. Hlava mě přestala bolet a já mohl klidně spat.

Uslyšel jsem něco spadnout na zem. Byla to velká rána. Rychle jsem otevřel oči a zkusil se zvednout. Jenže mi v tom něco zabránilo, vážně mě zase svázal. Počkat, co se stalo včera. Byl tu Jimin a... "Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit." Uviděl jsem Jina, jak zvedá šanon papírů ze země.
Poté co došel k mé posteli, mi podal teploměr. A začal kontrolovat tep. Vše nezapomněl zapsat. Za nedlouho zapípal teploměr, "36,9 může být." Usmál se na mě a rozcuchal mi vlasy.
"Jak se cítíš," sedl si na židli. "Dobře, jen mám trochu žízeň." Jin se hned natáhl pro skleničku a nalil do ní vodu. "Na tady." Přiložil mi sklenici k ústům a já se mohl napít.
"Vypadá to, že je vše v pořádku." Usmál se na mě. Rozepl mi popruhy a pomohl mi se posadit. "Nejspíš měl Yoongi pravdu." Řekl jsi spíše pro sebe. "Uspali jsme tě, aby si tvé tělo pořádně odpočinulo a popralo s těmi drogami." Začali se mi vybavovat, některé věci co se stali, ale byli to převážně útržky. "Jak dlouho jsem byl mimo?" Já nevím kolik je hodin, teď ani co je za den.
"No Jungkooku, od toho co tu byl ten tvůj kamarád uplynul týden." Zůstal jsem na něj civět. Celý týden jsem byl mimo, to opravdu?