Jezdecká akademie Galgi

Čtyřiasedmdesátý

Znovu jsem rozevřel své oči, ale nespatřil jsem jídelnu. Ležel jsem na lůžku v Jinově ordinaci. Co se to stalo? Vím, že mě otec chtěl dostat domů do Soulu a potom. Já jsem omdlel? Co se stalo? Jak jsem se sem dostal? V hlavě se mi promítali nejrůznější otázky, ale žádné odpovědi k nim.

"Jungkooku už jsi se probral. Dost si všechny vyděsil. Naštěstí tě Yoongi zachytil." Došel ke mě a posadil se na židli u lůžka. "Co se stalo?" Zeptal jsem se a chystal se vyškrábat do sedu. "Doufal jsem, že mi to povíš ty. Nevím proč si sebou tak seknul. Yoongi poté začal hrozně vyšilovat." Opatrně jsem se podepřel na rukou a začal se zvedat. Jenže se znovu ozvala hlava a já se za ní chytnul.

"Klidně lež Jungkooku ano," opatrně mě položil znovu na záda. "Donesu ti něco na bolest hlavy." Zvedl se z malé židle a rozešel se ke svému stolu. "Mělo by to být někde tady." Prohrabával malou poličku, kde ležela plata nejrůznějších prášků.

Klika vchodových dveří klapla a Jin rychle zved hlavu k příchozímu. Klepání dotyčnému nejspíše nic neříká. "Říkal jsem, že si nemusíš dělat starost." Nejspíše mu nevadilo, že ho dotyčný takto vyrušil, spíše očekával jeho příchod.

"Bylo namáhavé dostat Jeona ze školního pozemku, nechápu, jak si ho mohl chtít odvést v bezvědomí. Měl jsem strašné nutkání mu jednu vrazit, tedy druhou." Ten hlas patřil Yoongimu, věděl jsem, že je mi povědomí. No teď jen doufám, že to opravdu neudělat, mají tolik starostí a to jen kvůli mě. Je mi z toho mizerně, pořád jim jen přidělávám starosti.

"Jine víš už proč zkolaboval?" Yoongi se přiblížil ke zdi a podíval se za roh,kde jsem ležel já. Yoongi si okamžitě všiml, že jsem vzhůru a rychleji ke mě přispěchal. "Jsi při vědomí, co si vybavuješ? Co si pamatuješ poslední? Bylo ti předtím dobře? Co tě bolí?" Yoongi začal chrlit jednu otázku za druhou a já myslel, že se mi snad rozkoší hlava.

"Jungkooku tady." Jin se vrátil k mé posteli s odpovídajícím práškem. Podal mi sklenici s práškem na bolest hlavy. Opatrně jsem si ho převzal prášek, spolknul ho a zapil douškem vody z malého stolečku u lůžka. "Měl by začít působit do pár minut." Usmál se Jin a začal táhnou Yoongiho dál ode mé postele. nejspíše se mu jeho přítomnost zde moc nezamlouvala.

Pomalu má hlava přestávala protestovat a já se mohl v klidu posadit. "Lepší?" Zeptal se mě Jin, který se vrátil na malou židli, Yoongi si stoupl za něj a založil si ruce na hrudi. Vypadalo to, jako bych snad něco provedl.

"Je mi už lépe, děkuji." Usmál jsem se a svěsil nohy z postele dolů. Mé nohy se okamžitě střetli s chladným povrchem studené podlahy. "Jungkooku, lež ještě? Potřebujeme zjistit co zapříčinilo to, že jsi omdlel." Jin si promnul kořen nosu. Vypadalo to, že již nějakou teorii má, ale nechce jí věřit.

Yoongi se podíval na stůl, kde leželo plato od prášků. "Bolela tě po probuzené hlava?" Zeptal se opatrně a dost zadumaně. Já jsem mu na to jemně přikývl na souhlas. "Nejspíše to bude mít co dělat s tvojí amnézii." Pronesl a já věděl, že má pravdu.

"Jungkooku za tu dobu co jsi na Galgi, vzpomněl jsi si na něco?" Yoongi pokračoval ve výslechu. "Ano," odpověděl jsem nejistě. "V ten okamžik co na tebe otec křičel, jsi si něco vybavil, je tak?" Pokračoval a měl, "ano." Zřejmě na něco přišel a já se jen bojím. Co udělá za závěr.