Jezdecká akademie Galgi

Sedmý

"Nasedat," zavelel pan otravný. Sakra! Jak se tam nahoru mám vyškrábat? 
Najednou jsem ucítil ruku na svém rameni, sakra já Hoseoka ve spánku uškrtím, takhle mě děsit. Nesnáším, když se mě někdo dotýká a je mi naprosto jedno kdo to je. I Jimin ví, že na doteky úplně nejsem a tak se ke mě pořád nelísá, i když mě objímá, jak ho tak znám, mohlo to být daleko horší.

"Dělej než si toho všimne." Otočil jsem se a stál tam kluk co mi z rukou udělal stoličku. To není Hoseok zajímavé. Někdo tady mi chce i dobrovolně pomoci, divné... No bránit se nebudu pan Kim už je tak dost naštvaný. Na to jak ten kluk měl jemné rysi v obličeji jeho hlas byl až moc hrubý. Když jsem se na toho blonďáka s pihami zadíval pořádně uvědomil jsem si, že je to ten, který včera pobíhal přes chodbu jen v ručníku okolo pasu. 

No sám se tam  nahoru nevyškrábu, no snad mě udrží. Stoupl jsem mu na ruce a vyhoupl mě do sedla, nedělalo mu to sebemenší problém, to jsou tu všichni tak silní. Nejspíše to bude to neustále tahání toho proklatě těžkého sedla. 
Poté jsem viděl, jak se zpátky rozběhl ke svému koni, na kterého se rychle vyšvihl. Ani jsem nezaznamenal ten pohyb. Prostě byl hned v sedle. Naštěstí si toho pan Kim nevšiml a já jsem neschytá další pokárání. Díky bohu, tedy tomu blonďákovi. 
Pan otravný se někam rozešel. Postupně v zástupu ho všichni následovali včetně mě, i když vůbec netuším, co dělám. Doufám v to, že alespoň Přízrak to ví.  
Cesta trvala pár minut, během kterých jsem si mohl prohlédnout alespoň zběžně prostory za stájemi. Nakonec jsme všichni zastavili u velké ohrady, kde byli různé překážky. Doufám, že to po mě nebude chtít. Na tom se tak maximálně zabiju. Když se mi tenhle rok povede aspoň no zatáčet, bude to určitě velký úspěch. 
"Jeon, ke mě! Ostatní tři kola, jeden krok, dva klus." Všichni zmizeli po pěšince a já zůstal stát, když panu otravnému došlo, že za ním nedojdu, tak došel s pohrdavým výrazem sám.
"Seděl jsi už někdy na koni?" Podíval se na mě vzhůru. "Ne," odvětil jsem mu jednoduše, nebudu mu lhát, ještě by chtěl, abych ty překážky skákal také. "Nejdřív tě musím naučit chodit, než začneš létat." Zadíval se na překážky a poté na Přízraka, kterého pohladil po srsti.
Začal mi vysvětlovat, jak vlastně fungují všechny pokyny. Ostatní se mezitím stihli vrátit. Nechápu jak může mít takovou trpělivost.
"Jung Hoseok." Zakřičel jméno mého spolubydlícího. Všichni stáli v řadě u překážek.
Hoseok se rozjel a začal skákat přes ně. Bylo jich tu dvanáct, ale on skákal jen přes šest. U poslední shodil jednu tyč. "Málo jsi se předklonil." Poznamenal pan otravný pořád s chladným výrazem. Já jsem jen v údivu hleděl, jak jim to jde.

Uběhla asi hodina a doskákali všichni studenti. Samozřejmě kromě mě. Já tam jen tak seděl a pozoroval ostatní jak trénují.
"Dobrá, jděte pro dnešek to je ode mě vše, až na tebe Jeon." Sakra to mi nemůže dát pokoj. Já byl tak rád, že končíme a on. Mám celkem chuť ho poslat do prdele, jenže se mi dvakrát moc nechce do ústavu.
Trápil mě ještě několik urputných hodin, když jsem konečně aspoň trochu začal chápat. Zítra nevstanu z postele, to se nestane. Nohy mě neuvěřitelně bolí a tolik fyzické námahy jsem snad nikdy neměl.
Došel jsem do stáje a chtěl odstrojit koně, ale co jsem sundal uzdičku mi došlo, s tím sedlem nepohnu. Pokusil jsem se ho nadzvednout ale marně, a ke všemu jsem už neměl žádnou energii, ani nevím, jak dokážu vylézt všechny ty schody. "Ksakru," zaklel jsem si pro sebe. Potřebuji ventilovat své pocity.
"Celkem velká neschopnost, neumíš ani základy a byl jsi přeřazen na naší školu. Mám na tebe jednu otázku. Proč tu jsi Jeon a jak jsi se sem vůbec dokázal dostat?" Došel do boxu a sundal sedlo z Přízraka. "Co ti je po tom." Slušnost stranou, už jsem toho měl opravdu dost. Odešel jsem z boxu a nechal tam všechny věci, je to jeho kůň, ať se stará on. Snažil jsem se a co, bylo to k ničemu. Naprostá ztráta času. Jsem prostě k ničemu. Proč jsem se jen musel narodit, všem by beze mě bylo lépe.
Venku se už začalo stmívat, trápil mě opravdu dlouho. Já jsem zatím došel do pokoje, no spíše jsem se tam nějak vyškrábal a kupodivu to našel na první pokus, ne jako včera, kdy jsem prolezl celou budovu.
Hoseok byl ve svém normálním oblečení, divné ho v tom vidět hnědé kalhoty a červený pletený svetr. Seděl u stolu a něco si četl, zahlédl jsem kousek obalu a připomínalo mi tu jednu knihu od Murakamiho. "Jungkookie jsi tu, super půjdeme na večeři." Než jsem zapadl do pokoje, už mě znovu začal táhnout jinam, no skvělí. "Nechceš mě tu raději nechat umřít. Jsem opravdu utahaný, chci jít spát a ani mi není nejlépe." Chtěl jsem sebou jen seknout do postele, ale bylo mi to prd platný. Hoseok je opravdu neodbytný. 
Netrvalo dlouho a byli jsme ve velké síni, vypadala jako s Harryho Pottera. Bylo tu strašně moc studentů. Všichni už seděli u stolů a cpali se jídlem. "Jdeme pozdě no, ale to je jedno, snad na nás něco zbylo," zase se na mě usmíval. To mi prostě nemůže dát pokoj. "Neměl jsi ani oběd a snídaní beztak také ne. Tak šup, vaří tu dobře." To poslední mě celkem zaujalo. Dobré jídlo, to si snad nechám i líbit. Hodilo by se najíst něčeho pořádného. Doma se samozřejmě nevařilo a ve škole se to jíst nedalo, a Jiminova máma mě nemohla krmit pořád.