Jezdecká akademie Galgi

Devětapadesátý

Ležím zde už asi týden, úplně jistý si nejsem. Většinu času prospím, doktoři říkají, že je to normální. Pořád jsem si nevzpomněl a to na nikoho. Snažil jsem se sebe víc, ale prostě to nejde. Představil jsem si tvář toho pána, třeba jak se směje o vánocích, jak mě učí jezdit na kole. Zkusit si představit situace a mysl si je zkusí vyhledat. Zkouším to, ale nic, vůbec ani jedna vzpomínka.

Můj nejspíše otec mi sem měl přinést nějaké rodinné fotky, ale vždy říkal, že si je nechal doma. Trochu pochybuji, že nějaké vlastně existují. Posledních pár dní mi hlavou vrtá, kdo vlastně jsem já? To kdo jsou ostatní, ne že by mi bylo jedno, ale co jsem zač já, je všechny přebyla.

Druhá otázka, která mi pořád zůstává na mysli, je ten muž o berli. Ty oči jsou mi povědomé, straší mě ve snech den co den. Jen nikdy nevím o čem se mi zdálo, jen vím, že tam byli ty pronikavé tmavé oči.

Chtěl bych se s ním ještě setkat. Nevím kdo to je, ale třeba mi dá nějaké odpovědi. Proč ho sem můj otec nechce pouštět? Třeba to byl on co mi to udělal? Tyto myšlenky jsem hned vyhnal z hlavy.  Ať je to kdo je to, musím se s ním sejít.

"Jungkooku, dnes jedeš domů." Vešel do mého pokoje můj otec. Konečně, strašně jsem se tu už nudil. Ten bělovlásek sem již také nemohl, co jsem zjistil od sestřičky, která jako jediná mi dělala celé dny společnost.

Otec mi přinesl nějaké oblečení, které jsem si oblékl a vyrazili jsme domů. Doufám, že tam rychle budeme, jsem celkem natěšený. Jaká je asi moje maminka, mám vlastně maminku? "Otče, proč jsi mě přijel navštívit jen ty? Otce očividně tato otázka zaskočila. Nějak nevěděl co odpovědět.

"Měla moc práce, ale doma už na tebe čeká, přeci jen je to do Busanu ze Soulu hrozná dálka." Odpověděl mi a po tváři mu stekla kapka potu. Zdá se mi, že lže, ale je to můj otec, třeba je jen nervózní.

Cesta se táhla strašně dlouho. Pozoroval jsem krajinu z okna, kdybych snad poznal nějaké povědomé místo. Samozřejmě, že mi nic povědomého nepřišlo. Frustrovaně jsem si prohrábl vlasy a čekal, až konečně zastavíme u našeho bytu.

Náš byt byl celkem moderně zařízený a hlavně dost luxusní. To jsou mí rodiče mafiáni nebo co. "Otče, co děláš za práci." Podíval jsem se na něj dost zvídavě. "Jsem starosta," řekl dost hrdě. Nejspíše má rád, když se k němu všichni chovají s úctou a respektem.

"Jungkooku pojď sem, toto je tvá matka Sabrina." Došla ke mě vysoká blondýna se silnou vrstvou make-upu a drahém oblečení. Nepůsobila na mě moc příjemným dojmem. Nevypadalo to, že by se mnou chtěla prohodit pár slov.

"Otče kde mám pokoj," zeptal jsem se, protože jsem byl dost unavený a chtělo se mi spát. "Vyjdi nahoru a druhé dveře zprava." Já tedy vyšel na ono místo a vcelku jsem se zděsil.

On to zde někdo vykradl, nebo co se tu proboha stalo. Vypadá to zde jako po výbuchu. Rozhlédl jsem se kolem, všude byli rozházené flašky od alkoholu, některé ještě v sobě měli nějaký obsah. Že by zde byl nějaký pobuda. Došel jsem k pracovnímu stolu, nejspíše bych to zde měl uklidit.

Prozkoumával jsem věci na pracovním stole. Byl zde popelník  s nedopalky od cigaret, nějaké papíry na, kterých byli čmárance, ale i nějaké kresby. Nejvíce mě zaujmul rámeček na kterém jsem byl já s nějakým chlapcem. Oba jsme měli v ústech cigaretu a v ruce láhev s vínem.

Nechce se mi věřit, že toto jsem já. Upustil jsem rámeček s růžovo vláskem na zem.