Jezdecká akademie Galgi

Pětadvacátý

Bouřka sílila, hromy byli slyšet čím dál blíže a intenzivněji. Na Taehyungovy bylo vidět, snahu schovávat bolest, kterou zřejmě způsoboval jeho kotník. Bolelo mě ho takto vidět. Zahledl jsem před námi malou jeskyni.
"Pane," otočil se na mě.  "Pojďme se schovat do jeskyně," ukázal jsem rukou doprava, kde byl výčnělek ve skále. Taehyung lehce přikývl a vydali jsme se tam.
Rychle jsem slezl z koně, abych mu pomohl, protože v tomhle stavu, to rozhodně nezvládne. "Opatrně," stál jsem vedle něj a natahoval k němu ruce. Bylo na něm znát, že je mu nepříjemné, aby mu někdo pomáhal. Pomalu přehodil zdravou nohu přes hrušku a chystal se seskočit z koně.
Odrazil se od sedla a pokoušel se dopadnout na zdravou nohu. Já jsem ho zkusil chytit a kupodivu se mi to povedlo. Byl na zemi. "Děkuji," usmál se na mě, když stabilně stál na své zdravé noze. Na to jsem mu ještě pomohl se posadit na vyšší kámen. "Není za co," klekl jsem si k němu abych zhodnotil stav jeho kotníku. "Můžu," zeptal jsem se dost nejistě, přeci je, respekt z něj sálá i v téhle situaci. Mírně přikývl na souhlas, což my dalo souhlas, abych mu vyzul botu.
Vzal jsem si jeho kotník do ruk, zjišťoval jsem, jak na tom je. Mé obavy se potvrzují, kotník byl s největší pravděpodobností zlomený.
"Bude zlomený," také se podíval na svojí nohu, která začala dost otékat.
Nějakou dobu jsme seděli mlčky v jeskyni a já se rozhodl prolomit ticho. Měl jsem v hlavě spoustu otázek, na který mě pan otravný zvládne odpovědět.
"Jaká byla Sulgi?" Zeptal jsem se ho na svojí matku, nikdy jsem ji nepoznal, byl jsem moc malý, mám jen mizivé útržky.
"Byla úžasná," povzdechl si a položil se na chladný kámen. "Poznal jsem ji, když mi bylo šest. Byl jsem malí klučina z děcáku a celý svět se točil kolem mého bratra. V tu dobu byla zima a já jsem se stratil na víletu. Bloudil jsem v lese a asi po hodině mě našla v tu dobu ještě slečna Min. Byla na koni a já se strašně bál cizích lidí, ale ten kůň zařídil, že se můj strach rozplynul. Začal jsem utíkat ke koním až nakonec si mě u nich nechali a bratr se ke mě přidal, byl jsem v tu dobu šťastný. Vzala si nás pod svoje křídla a vychovávala nás, jako její děti. Naučila nás vše a stali jsme se s bratrem a poté i s Yoongim a ješte s Hanem nejlepšími studenty na škole. Bylo to krásné období poté Yoongi a Han odešli, o Hanovy jsem už nějakou dobu neslyšel a Yoongi se vrátil před asi čtyřmi roky zpět. Jakožto nejlépší studenti jsem měli možnost reprezentovat školu. Sulgi nás vždy potporovala a přála nám vítězství, i když byla v tom závodě také. Jednou když jsme se prali o prvenství, mě nechala vyhrát. Byla by skvělou matkou."
Taehyung se snažil zadržet slzy, bylo na něm vidět, že ho to moc bolí. "Vychovala mě, ale svého vlastního syna neměla možnost vychovat." Po chvili se smutek změnil na frustraci a vztek. Vztek sám k sobě. Snažil se zvednout, ale hned jak udělal jediný krok se znovu sesunul s bolestnou grimasou k zemi.
"Co blázníš," snažil jsem se mu pomoct. "Už přestává pršet, měli by jsme jít." Nevěnoval mi ani jediný pohled. Nesnášel sám sebe za to.
Za nedlouho jsme nasedli na koně a vyjeli naprosto v tichosti směr škola. "Taehyungu, Jungkooku," uslyšel jsem známí hlas. Před školou byl pan Min. "Vy kreténi, jste si museli vyjet v dešti co." Založil si ruce na hrudi s úšklebkem, bavil se. Nejspíše byl hezký pohled na naše smáčená těla. "Sprchu jste si mohli dát i v koupelně," začal překypovat vtipem. "No jo v tom máš pravdu hyung, mohl by jsi prosím zavolat Jina." Úsměv z tváře hned zmizel. Vytáhl z kapsy telefon a nejspíše vytočil Jina. "Ahoj prosím tě, dojdi k západní cestě." S tímto telefon típnul. "Co se stalo?" Zadíval se na Taehyunga. Vypadal starostlivě, "Jina nevoláš, jen tak pro nic za nic."
On se ale neměl moc ke slovu. Slezl jsem z koně. "Pan Kim má zlomený kotník," došel jsem k němu a s Yoongim jsme ho opatrně dostali ze sedla. Mezitím došel Jin s lékarničkou, no spíš běžel. "Klid nehoří Jine," uchechtl se Yoongi. "Tak co se stalo, nic dalšího jsi mi neřekl," podíval se na nás. Když uviděl, jak Yoongi a já podpíráme Taehyunga, který stojí jen na jedné noze, tak mu to došlo.
"Posaďte ho" zavelel a mi mu pomohli na zem. Jin mu začal prohmatávat kotník a Taehyunga to evidentně bolelo. "Je zlomený, s timhle tu nic nezmůžu, jedeme do nemocnice."
"Pomozte mi s ním do auta." Opatrně jsme ho podebrali a šli za Jinem k autu.
Auto s Taehyungem se rozjelo pryč. "Jungkooku, musíme si pohnout jestli chceme stihnou oběd." Otočil se na mě Yoongi. "A nebude vadit, když tam půjdu jako vodník." Byl jsem pořád celí mokrý. "Oběd hned, to že tu teď Jin není neznamená, že já se nepostarám o to aby jsi jedl." Ušklíbne se na mě a zamíříme si to směrem k jídelně. Dojdeme k okénku, ze kterého dostaneme zbytky jídla.
Yoongi se posadí a já nevím jestli si mám sednout k němu, protože tu nikoho nemá nebo si sednout k volnému stolu, potože tu není Felix ani Hoseok. Felix beztak dospává ranní trest. Rozhodl jsem si po dlouhém přemlouvalní sednout ke svému učiteli. "Tak to je poprve co si ke mě sedl nějaký student," Yoongi se zasmal a začal jíst. "Děkuji," uslyšel jsem skoro neslyšně.