Jezdecká akademie Galgi

Devátý

Došel jsem do pokoje, kde už byl Hoseok ve volném triku a boxerkách s mokrými vlasy. Znovu si četl knížku a vypadal dost spokojený.  "Koupelna už je jenom tvoje, ale nebuď tam moc dlouho chci jít brzy spát, ráno musím ještě do stájí." Zase se na mě začal culit. Bože, jak já to nesnáším. "Jo jasně, taky jsem unavený. Budu tam jen chvilku." 

Chtěl jsem si ze skříně vytáhnout věci na spaní, ale můj žaludek začal rázně protestovat a já se rozběhl do koupeny. Rychle jsem zamířil k záchodové míse a jen tak tak to stihnul. Celou svojí večeři jsem vyzvracel do záchodu. No potěš, to není fajn. "Jungkooku, co ti je?" Bože, vždyť jsem nechlastal, proč zvracím? Dveře od koupelny byli otevřené, takže Hoseok měl krásný pohled na to, jak objímám záchodovou mísu. "Bude to dobré," přiblížil se ke mě a hladil mě po vlasech, zatím co já jsem pořád vydával dávivé zvuky.  Kupodivu mi to teď ani nevadilo, ten jeho dotek. Dodával mi pocit, že to přeci jen bude dobré. 

"Jdu zavolat Jinovi, on ti určitě pomůže." Odstoupil ode mě, když jsem po dlouhé době už ze sebe nic nedostal. Chtěl jsem něco namítat, že za ním rozhodně nepůjdu, ale Jin už evidentně hovor přijal. "Ahoj Jine tady je Hobi, promiň že otravuji tak pozdě, ale Jungkook zvrací." Nemůže to nechat být a znovu jsem se naklonil a vyzvracel poslední zbytky jídla. "Nic mi není." Řekl jsem s dost roztřeseným hlasem, hold jsem to asi jíst neměl nejspíše. "¨Jen nejsem zvyklí na takové jídlo." Snažil jsem se ho uklidnit, ale evidentně zbytečně.
"Jungkooku nech si pomoct," vzal mě za ruku a pomohl mi vstát, když už si byl jistý, že zvracet znovu nehodlám. Mě se ale podlomili nohy, což jsem přikládal k brutálnímu tréninku pana otravného. Hoseok mě zachytil a vzal si mě do náručí. "Jsi strašně lehký." Poznamenal a já se začal vzpírat, "sakra dej mě na zem, pusť mě, dělej." Snažil jsem se dostat od něj, ale marně, neměl jsem už žádnou sílu k odporu.
Odnesl mě z pokoje pryč. "Kam to jdeme?"  Myslel jsem, že mě jen odnese do postele, aby mohl jít v klidu spát, ale nyní se nacházíme na chodbě. Přestal jsem odporovat, nemělo to žádný význam. "Za Jinem," jen tam ne. Dnes mi to stačilo a já se ještě modlil, abych tam už nikdy nešel.
Po chvíli jsme byli opravdu v Jinově ordinaci. No super, povzdechl jsem si. "Děkuji Sluníčko, můžeš jít, teď už si ho převezmu." Uslyšel jsem Jina a doufal, že mě jen šálí smysli. Hoseok mě opatrně položil na lehátko a odešel se slovy. "Jsi v dobrých rukou." Jin na sobě měl svůj lékařský plášť pod kterým mu trčel rolák co měl na večeři. Na tváři si snažil uchovat vlídný výraz.

"Jungkooku doufal jsem, že k tomuhle to nedojde." Měl v ruce kapačku, kterou do mě doufám nehodlá zabodnout. "Ale tak nějak jsem to čekal, s tvojí váhou. Už nejsi schopný sám přijímat stravu. Doufal jsem, že jen když tě budu kontrolovat při stravování se to samo napraví, ale nejspíše na to už bylo pozdě." Vzal jehlu a vpíchl mi ji do žíly, na což jsem sykl, už tak jsem ty žíly měl dost rozbodané. "Promiň," proč se mi omlouvá. 
"Nebolí tě hlava?" Zeptal se mě, když lepil jehlu, aby mi z ruky nevyjela. Popravdě mě bolela, ale nechci, aby to řešil. Zakroutil jsem hlavou na nesouhlas, už tak mu přidělávám starosti. Vždyť je už skoro půlnoc. V tuhle chvíli by už určitě spal v posteli. 
Usmál se na mě a někam odešel. Zavřel jsem oči a přestal vnímat okolí. Chci odtud pryč, kamkoliv odejít.
Ucítil jsem, že se mě dotknul na krku. Vyděsil jsem se a rychle se zvedl. Nesnáším doteky a tenhle jsem absolutně nečekal. Chyba, hned jsem se chytil za hlavu, která mě začala třeštit. To není dobré, kruci. Zavřel jsem křečovitě oči, abych zvládal ventilovat bolest.
"Klid Jungkooku, to jsem já. Vezmi si to." I Jin byl mojí reakcí krapet vyděšen, nečekal, že takto zareaguji. Dal mi před ústa bílý prášek. 

"Co to je?" Díval jsem se na pilulku a nechtěl si jí vzít. "Jen prášek na bolest hlavy, nic ti to neudělá. Nemusíš se bát." Znovu se pousmál a já ochotně otevřel pusu a on mi ho vložil do úst. Druhou rukou mě držel na zádech, abych nespadl zpátky na lehátko a ještě se nepraštil. Ještě mi dal sklenici s vodou před ústa, abych ho mohl zapít. Byl opravdu příšerný, až jsem se kysele ušklíbl. "Napij se jen trochu, nevím jak bude tvoje tělo reagovat na tekutiny a kdyby jsi chtěl náhodou znovu zvracet hned vedle lehátka je kyblík."
Poté, co byl už prášek ve mě, mě opatrně položil zpět na lehátko. Byl jsem slabý, strašně slabý. "Zvracet se ti už nechce?" Zavrtěl jsem hlavou, že ne a jen čekal, kdy mi nebude tak mizerně.  Nedokázal jsem se skoro ani pohnout. "Co to byli prášky na bolest hlavy?" Jsem dost nedůvěřivý, co když mi ještě něco udělá. "Ano. Léky na bolest hlavy, možná kýveš na nesouhlas, ale oči nelžou Jungkooku." Pohladil mě lehce po tváři a má duše jakoby trošku pookřála, že bych přestával nevidět svět. Je na mě tak hodný.