Jezdecká akademie Galgi

Pětasedmdesátý

"To není moc dobré," povzdechnul si Yoongi. "Nemyslíš si?" Pokračoval Jin. "Co jiného by to bylo Jine?" Rozhodil Yoongi rukami značně frustrovaný. O čem to ti dva mluví, já nejsem lékař budu to potřebovat vysvětlit. Vůbec umím já něco? 

"Co mi je?" Zeptal jsem se opatrně. Vlastně ani nevím jestli to opravdu chci slyšet nebo žít v blahé nevědomosti. Yoongi se na mě podíval, křečovitě zavřel oči, poté je otevřel a bez jediného slova opustil pokoj. Řekl jsem snad něco špatně. Hypnotizoval jsem dveře, kterými ještě před chvílí zmizel Yoongi. Doufal jsem snad v to, že se v nich znovu objeví.

"Co se děje?" Optal jsem se Jina, na kterého jsem upřel poté svůj pohled. Očividně s Yoongiho reakce byl také vyveden z míry. Zvedl jsem se na nohy a má hlava se znovu ozvala a svět se začal chvíli pohybovat. Připadal jsem si jako na horské dráze, která právě projíždí úsekem kde cestující jsou hlavou dolů.

"Jungkooku." Jin mě rychle podepřel, neboť mé vratké nohy odmítali spolupracovat a už jsem se chtěl sesypat na zem jako domeček z karet. Na to mě opatrně položil zpět na bílé lehátko. "Ty teď hlavně spi, poté ti vše vysvětlím ano?" V jeho hlase byla slyšet starost, jako když se matka bojí o své dítě. Na to mě ještě pohladil ochranářsky po tváři, je to taková máma.

Hlavou mi pobleskla další vzpomínka v níž dominoval onen pohledný muž v doktorském plášti. Přišlo mi to spíše jako Déjà vu, než vzpomínka z mé minulosti o kterou jsem přišel. Opět mi zabodalo ve spáncích a na to jsem musel křečovitě zavřít oči. Jenže bolest po vteřince ustala. Bylo to jako problesknutí.

"Ale Jine já...." Jin mě skočil do řeči,  než jsem znovu začal odporovat. "Ne Jungkooku nechtěj, abych tě uspal slyšel jsi." Pozvedl ukazováček na důkaz toho, že opravdu nemám odmlouvat a jeho slovo je prostě zákon. "Nejspíše nemohu odporovat." Dobrá počkám až odejde a poté půjdu najít Yoongiho. " Ale nemohu být bez odpovědí."

Jin se ještě asi půl hodiny přehraboval v papírech na stole a pobrukoval si u toho. Poté mu v kapce zazvonil telefon. Já jsem samozřejmě pořád dělal, že spím. "Dobrá dojdu tam, ale jen na chvíli." Teď nastane moje chvíle.

Jin opustil místnost. Já jsem počkal ještě zhruba minutu nebo dvě, abych si byl jistý, že mě neuvidí a vešel směr učitelské křídlo, kde má Yoongi pokoj. Hlava se mi pořád trochu motala a já měl malé mžitky před očima.

Povedlo se mi to, došel jsem k pokoji Yoongiho. Zaklepal jsem na dveře a vyčkával než mi otevře. Po chvíli bušení se nikdo nerozhodnul mi otevřít, tak jsem se rozhodl vstoupit, jenže k mojí smůle byli dveře zamčené. Sakra není tu, kde ale může být?

Neměl jsem už sílu na další hledání Yoongiho a ani sílu na cestu zpět na lůžko. Snad nebude Jin moc vyšilovat, že tam nebudu. Nejspíše jak jsme ho stihl poznat vyvádí celkem často. "Sakra!" Prášky nejspíše odezněli a já jsem znovu pocítil bolest na spáncích. Sesunul jsem se po zdi dolů a chytil jsem se za hlavu. Prosím už dost....

"Jungkooku! Proboha co tu děláš." Uviděl jsem před sebou siluetu muže, podle hlasu jsem poznal Yoongiho. Přeci jen jsem ho našel, i když teď jsem nebyl ve stavu, že bych po něm chtěl odpovědi.

"Proč jsi nezůstal ležet? Chceš si ublížit ještě více?" Sklonil se ke mě a začal mě hladit po zádech. Mé tělo se rozklepalo. "Ještě budeš nachlazený, když tu pobíháš bosky." Zvedl mě do náruče a nesl mě  zřejmě zpět.

"Brzo tam budeme a pak bude dobře ano?" Držel jsem oční víčka pořád zavřená, nevím jak daleko jsme. "Ježíši Jungkooku co tě to proboha napadlo. Na chvíli odejdu a ty utečeš." Položili mě zpět na lůžko a já už věděl, že se odtud nepohnu.

"Proč máš nutkání vždy utíkat?" Jin byl z dané situace značně rozhozený, nejspíše neočekával, že bych vážně zvládnul utéct. Jin mi vpravil jehlu do ruky a obsah do mě pomalu vpravil. "Jsou to sedativa za chvíli by jsi měl usnout, sladké ...." Než stačil doříct větu upadl jsem do  bezbolestného snu, který jsem tolik potřeboval.

Další kapotovala na světě, co si o tom myslíte? Chtěla jsem to vydat ještě před půlnocí, byla jsem donucená jít hrát lolko.