Jezdecká akademie Galgi

Druhý

"Pane, jste v pořádku." Poslední věc, co jsi ze včerejší noci pamatuji a poté už mám naprostou temnotu.

Bylo ráno, možná odpoledne. Probudil jsem se na bohužel známém místě, které však nebylo mým pokojem v Gangnamu. "No ty vole," jsem zase na záchytce, až Jimina potkám tak ho zabiji, musel toho do mě zase nalít až moc. "Jeon, dlouho jsme se neviděli, už to bude týden že." Usmál se na mě pohrdavě dozorce. "Jsme rádi, že ses u nás zase zastavil." Jak já ho nesnáším. No skvělé, určitě dali vědět otci, začínám se bát, co nastane dál. Třeba se to nedozví, ale to je opravdu mizivá představa. Podíval jsem se na malé mříže o stropu vedoucí ven do ulic Soulu. No tím se asi neprotáhnu a ty železné dveře určitě budou zamčené.

Ještě asi hodinu jsem seděl v cele, další věci co mi říkal dozorce, jsem už nevnímal. "Dobrý den, pane starosto." Hned mi bylo jasné, kdo přišel. "Ahoj otče," chytl jsem do rukou mříže a usmál se na příchozího, který však moc nadšený nebyl, no to nebyl nikdy. No teď dostanu nejspíše dlouhé kárání a nějakou výchovnou a snad bude po všem.
"Nechápu, jak mu to můžete tolerovat." K cele došel hlídač s klíči a odemkl je.

Pustili mě ven, svoboda. "Jdeme," chytil mě pod krkem a táhl pryč, po cestě ještě stihl hodit dozorci balíček s bankovkami, jako úplatek, že nikde nic nerozhlásí. "Jungkooku, tohle je naposledy, já jsem starosta a kdyby se někdo dozvěděl o tom jakého mám doma spratka, znovu by mě nezvolili."

Seděli jsme v otcově černém autě a někam jeli. Doufal jsem, že míříme domů, ale minuli jsme odbočku na Gangnam a jeli z města pryč. Což mě dost překvapilo. Co to má znamenat? Nejspíše si všiml mého nechápajícího výrazu a prolomil ticho, které v autě během cesty nastalo.

"Dám ti na výběr, buď internátní škola nebo léčebna." Mračil se, to opravdu, chce mě odhodit někam do léčebny, jen protože nejsem podle jeho představ. "Seru ti na nějakou.." Nehodlám nikam jet. Přerušil mě v mém protestu a dost mě překvapil.  "Na tu školu chodila tvá matka, ale když něco provedeš jdeš do ústavu. Já už na tebe nervy nemám." Mlčel jsem, otec o matce vůbec nemluví a teď mám možnost být na stejné škole. Proč ale? Jediné co mi kdy o ní řekl, že zemřela, a tak nemá cenu jí hledat.

"Fajn," stejně mě tu nic nedrží. Jimina nějakou dobu nechci vidět, pořádně mě nasral. Nějaké drogy si vezmu sebou a najdu si tam nového dodavatele, vyřešeno a alespoň nebudu muset každý den vidět tu ženu, který bych měl říkat mami.

"Dobře," otočil auto a rozjel se zpět do města. "Vezmu tě domů, ať' si sbalíš věci, měl jsme za to, že po dobrém to úplně nepůjde."

Dojeli jsme domů, vzal jsem si tašku a naházel tam veškeré svoje věci. Nikdy jsem toho moc neměl, tak to nebyl problém. Naposledy jsem se ještě podíval na svůj pokoj, který byl poloprázdny a zůstal tu víceméně jen alkohol. "Tak sbohem."

Došel jsem dolu, kde na mě čekal otec, který byl pořád na pozoru, kdybych se náhodou rozhodl utéct. "Sabrino, pojď se rozloučit." Zavolal na macechu, ke které jsem nechoval ani špetku simpatie a ona ke mě také ne. Je s mým otcem jen kvůli postavení a penězům. "Sbohem," ozvalo se z pokoje, kde se celé dny zkrášluje, aby vypadala dobře na fotkách. "Schní v pekle." Odvětil jsem ji nahlas, aby to určitě slyšela. Nesnášel jsem jí a do smrti jí nesnášet budu. "Spratku," dal mi facku otec. Jo tu jsem si zasloužil, ale potřeboval jsem ventilovat svůj hněv, který k ní cítím.

Vyrazili jsme z domu, ze Soulu až do pryč. Vlastně ani nevím, kde ta škola je. Jen se modlím, že je vůbec v Korei, protože moje Japonština je otřesná a o angličtině nemluvě. Sedl jsem si dozadu, abych znovu až promluvím nedostal výchovnou, a že já bych rozhodně slušný nebyl.
Do uší jsem si pustil Agust D, který je za mě ten nejlepší rapper na světě a díval se na krajinu, kterou projíždíme. Jízda autem mě pomalu uspávala až jsem po necelých deseti minutách cesty usnul.

Vzbudil jsem se, když auto sjelo z normální cesty na polničku. Trochu jsem se bouchl o okénko, na kterém jsem spal, moc příjemné to tedy nebylo. "Jsme tu, vstávej," zastavilo auto na malém parkovišti.
Z okénka bylo vidět velké sídlo. "Tohle je ono." Vypadalo to spíše jako zámek než škola. "Ano tohle je Jezdecká akademie Galgi, tak vylez." Udělal jsem, jak řekl a vzal si svoje věci z kufru a užasle hleděl na budovu přede mnou. Byla mi strašně povědomá, ale vůbec nevím proč.

"Pojď," rozešel jsem se za otcem k hlavním dveřím. Vytáhl z kapsy telefon a někomu zavolal. "Si-Hyuk vedu ti ho, doufám, že ho srovnáš." S tím hovor ukončil.  Nejspíše už nás čekají.

Po chvíli se otevřeli dveře. "Jeon Jungkook."