Jezdecká akademie Galgi

Šestnáctý

Dopoledne s pane Kimem mě dokonce i bavilo, úplně změnil přístup a opravdu se mi snažil pomoc. Dokonce se párkrát ještě usmál, když jsem zvládl udělat něco správně, ale proč tak najednou začalo mě vrtat v hlavě, čím to je? Hodiny pomalu ukazovali čas oběda a Jin by mě zakousl, kdybych se tam neukázal, a tak jsem se došel umýt, převléct a už jsem zamířil do jídelny. Cestu jsem si již pamatoval a věděl, které schodiště je to správné.

"Jungkooku," uslyšel jsem za sebou hlas, byl mi dost povědomí, jen jsem nemohl přít na to komu patří a hluk, který zněl přes celou jídelnu tomu moc nepomohl. Nyní tu byla snad celá škola. Snídaně a Večeře povinné nejsou, ale obědy ano. Otočil jsem se po hlase a uviděl Felixe, toho kluka, co mi pomohl. Nejspíše chtěl, abych si k němu přisedl, což naznačil vysunutím židle z pod stolu vedle sebe.
Došel jsem si tedy k němu sednout. "Ahoj Felixi," usadil jsem se vedle něj na židli. Byl jsem rád, že ho vidím je jediný člověk z řad studentů, s kterým jsem ochoten se bavit, jo vím, že Hoseok se snažil, ale já mám chuť ho za tu jeho pozitivitu uškrtit.
"Ahoj Jungkooku, už jsem myslel, že tě vyrazili. Dojít na hodinu pana Kima mladšího bez uniformy, je sebevražda." Usmál se na mě a začal jíst. Já jsem tedy také začal, i když jsem toho moc nesnědl, ale aspoň něco. Naštěstí už nemám potřebu to jídlo hned vyvrhnout.
"Kde si vlastně byl." Sakra proč je tak zvídaví, to mu to nemůže být jedno. "Hele sorry, už mlčím, tvoje věc," nejspíš uviděl můj výraz, ala co sakra po mě zase chceš. "Nechci o tom mluvit." Chápavě přikývl. "Kdyby cokoliv, neboj se za kýmkoliv přijít, jsme tu takové velká rodina." Rodina, hezká představa, ale já vlastně ani nemám tušení, jak taková normální rodina funguje. 
Felix dojedl, a to fakt světelnou rychlostí a chystal se na odchod, "hele nechceš se za námi stavit po odpolední hodině Kima staršího, bude sranda." Na to jsem mu přikývl na souhlas s ústy jídla a dál se věnoval své výživné stravě. "Super, nebudeš litovat." Šibalsky na mě mrkl a já si uvědomil, že vlastně nemám tušení, co od něj čekat.

Trvalo to dost dlouho než jsem dojedl. Přemýšlel jsem nad Taehyungem, když jsme byli v jízdárně, ten jeho úsměv byl úžasný. Proč je vlastně tak strašně chladný. Počkat, proč nad ním pořád přemýšlím. 
Z přemýšlením nad Taehyungem mě vytrhla cizí ruka na mém rameni. "Jungkooku, kolik si toho snědl." Otočil jsem mírně hlavu, abych se ujistil, že je to ten kdo myslím. Naštěstí už se nelekám. "Jine," zvedl jsem skoro prázdnou mísu z polévkou a usmál se na něj. "Dobře," usmál se nazpět. "Vše v pořádku?" Pohladil mě po vlasech a já si i jeho dotek užíval. Ten člověk mi chtěl z hloubi svojí duše pomoci. To se mi stalo poprvé, mít kolem sebe někoho, komu můžu věřit. "Ano Jine, vše v pořádku."  Přikývl, ale stále mě zkoumal pohledem. "Dobrá tedy, já jdu, v klid si dojez oběd."
Já jsem po čase dojedl a  také odešel z jídelny a vydal se nahoru do pokoje. Měl bych mít ještě teď chvíli času před odpolední hodinou a možná pokud bude čas si stihnu dát i šlofíka. 

"Jungkooku, můžeme si promluvit." Slyšel jsem Hoseoka, když jsem vlezl do pokoje. Schody už mě nedělali velký problém. Hoseok měl vážný výraz, ano on a vážný výraz. "Vím, že se semnou moc nechceš bavit, ale budeme tu společně na pokoji nějakou dobu a já bych se chtěl usmířit." Počkat co, on už se tolik nesměje. "Poslouchám," sedl jsem si na židli u okna a zkřížil ruce na hrudi. Tahle konverzace se mi nelíbila a nechtěl jsem jí poslouchat. 
"Teď mi došlo, vím že celkem pozdě. Moje chování vůči tobě bylo dost neohrabané a tolik pozitivní energie může jednoho naštvat. Pan Min v tom má nejspíše pravdu. Chci začít s novým štítem." Natáhl ke mě ruku. On byl vážný, Jung Hoseok byl vážný. "Dobře Hobi," přijmul jsem jeho ruku.
V očích se mu zalesklo, byl nadšený. Já ani vlastně nevím, proč jsem to udělal. Nějak se pořad měním k lepšímu. Když jsem zmizel ze Soulu, z normální školy kde mě nesnášeli, ze drogových doupat a barů, z Jiminova dosahu, z neustálého cepování rodičů. Začínám se měnit.