Jezdecká akademie Galgi

Čtvrtý

"Jungkookie, Jina se neboj je moc hodný." Sakra já ani nevím, kdo to je a proč bych se ho měl bát, tím mi na klidu moc nepřidal, co si budeme. Když člověku řekneš, aby se nebál, tak se teprve začne bát.

"Hoseoku, nechci aby jsi mě takhle oslovoval." Podíval jsem se na něj s nasraným výrazem, je to dětinské a já nejsem dítě. "Ale ono je to tak kawaii, jako ty." Začal se ještě více culit, i když jsem myslel, že to už víc nejde. Sakra já bych mu tak jednu vrazil, proč se tak chová, to je jako u něj normální? Nejspíše je slepí, protože na mě není absolutně nic roztomilého. 

"Tak jdeme, ještě mám dnes něco zařídit." Vešli jsme zase zpět do budovy, kde už evidentně se začalo topit, neboť k večeru už venku foukal chladný větřík a zde bylo příjemné teplo. Cítil jsem jak se mi uvolňují konečky prstů a už nedrží takovou křečovitou pózu.

Dostali jsem se k nějakým dveřím v přízemi, alespoň nemusím šlapat, ale až se budu chtít dostat zpět na pokoje, tak to bude sranda. "Kdyby něco, všechny dveře jsou popsané, určitě jsi si všimnul, že je to tu jedno velké bludiště a náš pokoj má číslo 44, ale neboj brzy tam přibyde i tvoje jméno. Třetí patro páté dveře z leva."
Hoseok zaklepal na dveře s nápisem ošetřovna Dr. Kim Seok Jin. "Já už musím mám teď ještě jednu hodinu, i když je dobrovolná potřebuji tam, měj se, potom se uvidíme na pokoji, pokus se nebýt v koupelně moc dlouho, můj poslední spolubydlící tam vždy strávil minimálně dvě hodinky." Usmál se na mě, jako by snad nedělal pořád a spěšně opustil chodbu a za běhu si ještě urovnával černou košili pod tmavozeleným sakem.  

Najednou se otevřeli dveře a co mám teď říct? Nemyslel jsem, že toho hnědovlasého usměvavce budu shánět tak brzo. Vykoukl z nich muž v bílém plášti. "Ano," začal se rozhlížet. Nakonec jeho oči skončili na mě. Nechápal jsem proč jsem tu, vždyť mi nic není. "Aha ty budeš ten nový, Jungkook že." Na to jsem jen přikývl, vypadal jako s nějakého módního časopisu, skvělá postava s širokými rameny a černé vlasy střižené podle poslední mody. "Pojď dál, říkal jsem si kdy se ukážeš." Pokynul mi rukou a ustoupil z prostoru dveří. Sakra já tam nechci, nikdy jsem neměl rád doktory a pochybuji, že se to někdy změní.

Neochotně jsem vstoupil do jeho ordinace, odporovat by nemělo význam a kdybych to zkusil, mohli by volat otci a já bych si to mířil na otvíračku. Vypadá mile, ale to na první dojem vždy, když zjistí co jsem zač, tak najednou změní o sto osmdesát stupňů a bude další jekot. 

"Co to mám za způsoby. Mé jméno je Kim Seokjin, ale prosím říkej mi jen Jine, nejsem jako ostatní." Jak jako ostatní, kdo jsou ostatní. O čem to tu mluví? Raději jsem, ale zůstal mlčet.
"Prosím posaď se tu." Poukázal na plastovou židli vedle mohutného dubového stolu, za který se posadil. Zapnul počítač a začal nejspíše něco hledat. Na jeho stole bylo nespočet štosů papírů a na rozích dál od něj dvě květiny v květináčích, které se pomalu ale jistě dostanou přes okraj stolu.
"Takže Jeon Jungkook, správně." Na to jsem přikývl hlavou, aspoň mu to papírování trochu usnadním. "Datum Narození," podíval se na mě a čekal na odpověď. "1. září 97." Odpověděl jsem mu a můj hlas byl trochu chraptivý, protože jsem celý den nic nepil. Otočil se na kolečkové židli ode mě k druhému stolu, kde byli další štosy papírů a džbán se skleničkami. "Na, napij se," nalil do skleničky vodu a podal mi jí.
"Váha, výška víš?" Na to jsem jen pokrčil rameny a usrkl si z vody s citronem. Zeptal se mně ještě na pár věcí.
"Tak to je konec papírování, jako bych už toho tu neměl dost. Vést si podrobné záznamy o každém studentu je vážně hrůza." Vstal od stolu, "Jungkooku odlož si prosím." Počkat, co to teď řekl. Bože proč já. Je nějaká šance se z toho vykroutit. "Jestli se stydíš otočím se," a bez dalších slov se otočila díval se z okna ven na venkovní bujnou faunu.

Svléknu jsem se do spodního prádla a zkřížil jsem si ruce na hrudi, aby neviděl na mé tělo. Bylo mi to nepříjemné, ještě když jsem tu přes cizím člověkem. "Prosím stoupni si tamhle na váhu, když už jsme u toho." Poukázal k roku, kde stála a já si na ni stoupl, jen ať to mám už rychle za sebou a můžu jít nahoru do pokoje, dokonce se těším, až uvidím toho usměvavého bruneta, se kterým sdílím pokoj.
Došel ke mě a zapsal si čísla, jež digitální váha ukázala. Ještě mě změřil. "Jungkooku, jsi podvyživený a to dost." Otočil se na mě se znepokojivým pohledem a začal zkoumat mé křivky tělo. Začal jsem kmitat očima, chci odtud už pryč. "Neboj se, nemusíš se mě bát, chápu, že ti to může být nepříjemné. Jde mi jen o tvé zdraví."

Došel ke mě až jsem cítil jeho dech na své holé pokožce, i když přitom stal určitě alespoň metr daleko. "Polož se tu," ukázal na bíle lehátko a já jsem tak tedy udělal a začal se modlit, ať to brzo skonči a můžu se jít obléci do svého komfortního oblečení nebo i klidně do té olivové uniformy.
Chtěl mi nahmatat tep na ruce, jenže se zarazil. "Co to je!" Zněl podrážděně a mě hned došlo o čem to mluví. Ty vpichy od jehel byli pořád vidět. S Jiminem nás drogy už nebavilo šňupat  a tak jsem si je podávali přímo do žil. 
"Co bereš Jungkooku, už se ani nedivím, že si tak pohublí." Nic jsem neřekl, jen jsem mlčel. Zdálo se mi to jako dobrý nápad. Co mu mám jako říct. Beru to a tamto a vlastně ano, nevím co si do těch žil píchám, hlavně že to alespoň na chvíli dělá svět krásným. Aspoň na ten malí okamžik, kde si připadám, že můžu o svém životě sám rozhodovat a budu moci opravdu žít.

"No dobře, nebudu to řešit, ale na pozemku školy to tolerovat nebudeme. Rozumíš, nehodlám ti dávat kázaní o tom jak je to špatné, určitě jsi je už slyšel, ale vždy existuje i jiná cesta Jungkooku a jestli po ní chceš kráčet, tak ti milerád pomohu." Přikývl jsem, že rozumím jeho slovům. Nebyl zlí ani naštvaný, bral to s klidem. Čekal jsem, že na mě hned začne řvát, ale nestalo se tak. 

"Tak hotovo, můžeš se obléct a uvažuj nad tím co jsem ti řekl. Tato škola je tvůj domov a jistě tu jsou lidé, kterým na tobě bude záležet. To mi věř. Jen ještě tady tohle je má vizitka, je tu telefon, který by bylo dobré aby jsi si uložil a pokoj kde bydlím, kdyby se náhodou něco událo uprostřed noci." Vřele se na mě usmál a vyprovodil mě z ordinace.