Jezdecká akademie Galgi

Třiatřicátý

"Dobré ráno Růženko." Uslyšel jsem známí hlas svého Hyunga. Opatrně jsem otevřel oči, hned mě praštilo ostré denní světlo. Kde to jsem, byli první myšlenky, co mě napadli. Ze včerejška jsem si nic nepamatoval. Mám jen útržky, malé útržky. Poté co si něco málo můj mozek dal dohromady, jsem se rychle zvedl z postele a vychrlil jsem na Yoongiho. "Kde je Hoseok!"

"V pořádku relativním, má kocovinu." Uchechtne se Yoongi. "Co se stalo," nějak nechápu která bije. Jak bych asi mohl, vypil jsem toho v celku dost. "No Jungkookie, někdo tě bodl, ale máš štěstí netrefil nic podstatného." Začal jsem si vzpomínat na další věci co se včera večer, no spíše dnes nad ránem stali. "Aha, díky Hyung já půjdu." Chtěl jsem opustit místnost, ale jak na svini se objevil Jin. "Nikam, já si znovu hrát na švadlenu nebudu." Nad tím jsme se s Yoongim zasmáli. Po chvíli se náš smích stal nakažlivým a Jin se přidal. Jinův smích by se hodil do každého jarního úklidu.

Po nekončícím záchvatu smíchu mě dovolili odejít, sláva. Mám jít na pokoj a ležet, to bych mohl zvládnout. Myslím, že na Jinův smích jen tak nezapomenu. Vystoupal jsem schody do svého obydlí. Došel jsem ke dveřím od pokoje a slyšel zevnitř kňučení. Opatrně jsem vzal za kliku a vešel. "Whiskas vypadni!" A najednou mi k nohám doletěl polštář. Co tu sakra blbne. "Hobi to jsem já," došel jsem k němu. Byl rozvalený na posteli a čuměl do stropu. "Jungkooku,"  otočil na mě hlavu a zvážněl. "Slibuji ti, že už nebudu pít." Nad tímto jsem se musel pousmát. Vyděl jsem v něm sebe před nějakou dobou. Také jsem každé ráno proklínal alkohol, ale stejně jsem ho večer pil znovu a pořád dokola.

"Hobi, oba víme, že je to blbost, takže kdy jdeme zase pít." Usmál jsem se na něj, bylo dost vtipné ho takto pozorovat. Mě vždy skocovinou pozoroval Jimin a dělal si ze mě prdel. Teď mám možnost si udělat srandu já z někoho super. Myslím, že se ve mě objevuje mé zlé já. "Sluníčko." Uslyšel jsem z poza dveří hlas. Do místnosti vešel Felix, se sklenicí alkoholu, který jsem hned poznal. Byl to rum. "Jé Jungkooku, ty už jsi tu, tak to já nebudu rušit." Chtěl se vydat na cestu zpátky i s lahví, věděl jsem co měl v plánu a mě došlo, že to není špatný nápad. "Nikam," vytrhl jsem Felixovy láhev z ruky. Nejistě se na mě otočil, ale jak uviděl můj šibalský úsměv došlo mu to.

"Sluníčko," otevřel jsem láhev s alkoholem a dal mu jí před nos. Ten jeho pohled stál opravdu za to. "Vypadněte kreténi." Otočil se na druhou stranu a hodil na sebe peřinu. Trochu mě začalo zžírat svědomí, věděl jsem, že je to na něco, mít kocovinu, ale poté jsem si vzpoňěl na včerejší ráno. Jung Hoseok pomsta bude sladká. "Felixi mohl bych k tobě dát židli a Miki." Měl ve tváři nechápaví výraz. Po chvíli jsem mu do ruk vtiskl dvě židle, nic nenamítal a odnesl je k sobě. "Pomsta bude sladká." Došel jsem do koupelničky, vzal jsem kýbl a začal jsem ho napouštět studenou vodou. "On mě bude nenávidět."

Poté co už byl kýbl plný jsem se vrátil zpět do pokoje. "To si snad děláš srandu." Felix se křenil jak nějaký křeček. "Jo dělám si srandu s Hoseoka." Vzal jsem kýbl a vhodil mu jeho obsah na hlavu. Hned sebou cukl a posadil se. Samozřejmě, že se nezapomněl na té patrovce bouchnout hlavou o strop. No ono nevadí, že se bouchl stejně ho ta hlava bolela, takže co už. "Zdá se, že sluníčko neuhasne, když ho poliješ vodou." Hoseok si zpátky lehl, "Nehte mě být, prosím."

Uznali jsme, že srandy bylo dost. Felix se odebral do svého pokoje a já si řekl, že není moudré zůstávat s Hobim na pokoji. Vyšel jsem tedy na chodbu a chtěl jsem se někam zašít. Za tu dobu co jsem tu, jsem to tu ještě moc neprozkoumal. Nakonec mě došlo, já jsem schopný se ztratit v místnosti metr na metr. Vzpomněl jsem si co říkal pan Kim. Vydal jsem se tedy ke stájím. Přichystal jsem Killera a vydal jsem se do lesa.

Kochal jsem se krásnou krajinou. Byl tu opravdu klid. Začal jsem si uvědomovat, jak je život ve městě strašně chaotický. Začal jsem pociťovat štěstí, po velmi dlouhé době. Koho by napadlo, jen stačí změnit prostředí a to změní i mě k lepšímu. Mám pocit, ten feťák kterým jsem byl zůstal někde v Soulu.  Právě jsem pochopil co tím létáním Taehyung myslel. Nikdy jsem si nepřipadal svobodnější. Roztáhl jsem ruce od sebe a pobídl Killera.

Rozběhl se skrz louku. Krásný pocit, vítr v zádech a klidná mysl. Opravdu jsem myslel, já létám. Nejen fyzicky, ale i duševně. V tu samou chvíli jsem si i k tělu připustil další věc, kterou už neovlivním. Strašně dlouho jsem se tomu bránil. Zdá se, mé city se už jen tak nezmění. Já se zamiloval do Kim Teahyunga.