Jezdecká akademie Galgi

Devětasedmdesátý

Vzbudil jsem se a místnost byla poněkud prázdná. "Jine," zkusil jsem jestli se náhodou neskrývá za rohem. Odpověď ale nepřišla. "Yoongi," zkusil jsem znovu. Přeci je velká pravděpodobnost, že tu bude můj bratranec.

Odpověď žádná, jsem tu sám. Opatrně jsem se zvedl ze židle a vydal se k oknu, které mířilo do dvora. Celý dvůr byl prázdný. Kde jsou všichni? Zadíval jsem se tedy na hodiny, které ukazovali něco kolem půl sedmé.  Přeci jen už začalo jaro, a slunce se ukazuje na nebi dříve.

"Dobré ráno škvrně." Do pokoje vstoupil Yoongi, byl jsem rád, že ho vidím. Bylo mi dost mizerně tady samotnému, ani nevím proč. "Dobré ráno Hyung." Usmál jsem se na něj a posadil se.

"Včera se Jimin ožral jako dobytek," pronesl a oklepal se nad představou včerejšího večera. Nejspíše to s ním nebylo dobré. "Moc mu na tobě záleží, večer mi klepal na dveře a ptal se co s tebou je. Nejspíše něco tuší, nevypadá na to, ale je to dost empatický člověk." 

Vážně? Nepřišel mi tak. No zdání někdy klame. "Opravdu," usmál jsem se na Yoongiho. "Opravdu, jen mi potom stihl ještě pozvracet rohožku před pokojem. Uklízel jsem to asi hodinu." Já se hned rozesmál, z představy opilého Jimina a Yoongiho, který ho nejspíše zabije.

"Au," znovu mi zatepalo ve spáncích. Ono se to už stalo. Jimin u mě doma v Soulu. Pozvracel mi židli. "Jungkooku v pořádku," Yoongi ke mě přispěchal. "Jo jen další záblesk minulosti." Yoongimu se v očích znovu objevil jen strach. Strach o mě, o svojí jedinou rodinu. 

"Neboj se o mě Hyung." Usmál jsem se, ale mu do úsměvu moc nebylo. "S Jinem jsme se dohodli, že tě nemá cenu zde držet. Můžeš jít na pokoj za Hoseokem. Jen ber tyto prážky ráno a kdyby cokoliv najdi mě nebo Jina. Ano?"

On mě vážně pustí z věže osamění v přízemí. "Ano, děkuji Hyung." Zvedl jsem se a vydal se nahoru za Hobim. Zajímá mě, jak asi vypadá po včerejším večeru. Jimin byl prý úplně mimo, tak si myslím, že Hobi po mě hodí při příchodu polštář, že moc nahlas dýchám.

Vydal jsem se přes západní část k pokojům. Bylo divné tu nikoho nevidět. No nejspíše jsem to zakřikl. Zaslechl jsem z poza rohu v chodbě s trofejemi kroky. Nejspíše si někdo přivstal nebo je to třeba Jin.

Netrvalo dlouho a zjistil jsem o koho se jedná. Srdce se mi skoro zastavilo. Byl nádherný. Jeho černé kadeře mu padali do obličeje a já mezi nimi viděl ty zářivé kaštanové kukadla, které mi vždy propalovali díru do duše.

Vzpomněl jsem si na tu fotku co mi ukazoval Yoongi. Teď nebo nikdy Jungkooku. Snažil jsem sebrat veškerou odvahu, která ve mě byla abych na něj promluvil. 

"Pane Kim," nervozita ze mě přímo sálala. Nechtěl jsem o tom mluvit. Co když mezi námi předtím nic nebylo. Třeba je ta fotka u Yoongiho podvrh a já budu za kreténa. 

"Ano, Jungkooku." Zastavil se v chůzi a svůj pohled stočil na mě. Znovu byl perfektně vyrovnaný a sálala z něj neuvěřitelná autorita. "No já, já jsem." Připadám si jako puberťačka na koncertě svého idola.

"Ano ty?" Zůstával chladný a mě to děsilo. "Potřeboval bych si s vámi promluvit." Ano Jungkooku jen to více odkládej, ať se stihneš ještě více vynervovat.

"Dobrá půjdeme do jídelny?" Navrhnul, moc možností kam si sednou na škole nebylo. Venku byla ještě zima, tak lavičky nepřipadali v úvahu. Tribuny v jízdárně byli daleko a určitě si nebude tahat studenta k sobě. "Ehm Ano, jídelna zní dobře." 

Nedokážu se rozhodnout co psát, aby to nemylo vše na jedno brdo. Chci něco u čeho by dějová linka byla alespoň trochu zajímavá. Zatím jen vím že to bude v ich formě. Nejspíše udělám nějaké prology a ten co se vám bude nejvíce líbit v tom budu pokračovat a zbytek na dobu neurčitou.