Jezdecká akademie Galgi

Osmadvacátý

Počkat co to teď Jin řekl, já nechci. "Ovšem," vzal jsem i jeho prázdnou misku a šel jí odnést. Jim přece nemohu odporovat.
Proboha, vrátil jsem se k němu. Šel jsem velmi pomalu, jako bych se tomu třeba tímto nějak vyhnul.
Taehyung nevypadal vůbec nadšeně, nejspíše tu Jinovo slovo je prostě zákon. "Jine, já to zvládnu sám, nepotřebuji vaší pomoc." Neohrabaně se zvedl od dřevěného stolu.
Chtěl zkusit odskákat na jedné noze, jenže hned po prvním skoku skoro spadl na zem. Já mám naštěstí dobré reflexi a zachytil jsem ho. "Taehyungu už si necháš pomoc." Řekl celkem bez zájmu Jin, který nejspíše přesně věděl, co se stane.
"Děkuji za pomoc, Jungkooku." Přehodil si ruku kolem mého krku a já ho chytl u pasu a pomalu jsme vyšli, směr učitelské křídlo.
Cesta do jeho pokoje nám zabrala asi deset minut. Bylo to skoro přes celou školu a dvě patra nahoru, proboha. Šlo na něm vidět, jak strašně ho štve, že je tak bezmocný.
Došli jsme ke dveřím k jeho pokoji, protože pochybuji, že by mě bral k Namjoonovy nebo Yoongimu, když je otevřel měl jsem krásný pohled na jeho pokoj. Čekal jsem, že to bude něco více než naše ubytování, co mám s Hoseokem, ale toto jsem opravdu nečekal. Vypadalo to, jako z nějakého snu, velmi prostorný pokoj s dvěmi malými schůdky, co mířili do velké manželské postele s nebesy. Celí pokoj zařízený v krémových barvách. Úplně mi to vyrazilo dech.
"Líbí se ti tu," Taehyung si musel všimnout mého udiveného výrazu. Líbí, to si snad dělá srandu, je to nádherné. "Ano," řekl jsem dost nesměle, proč musí pořád vzbuzovat tak strašný respekt.
Opatrně jsem ho posadil na židli u psacího stolu, a chtěl jsem odejít z místnosti, protože v jeho přítomnosti se pořád cítím tak zvláštně, ani nevím jak to říct.
Už jsem chtěl opustit ten nádherný pokoj, ale to by nebyla karma. "Jungkooku, nechceš mi tu dělat společnost." Srdce se mi skoro zastavilo, co mu mám jako říct když řeknu ne, tak budu vypadat, že ho nemám rád a když budu souhlasit budu vlez do prdele.
Beru možnost B. "Rád zůstanu, s Hoseokem je to někdy k nevydržení." Na což se nervózně pousměju a poškrábu na zátylku. Jestli v knize bude definice slova nervózní bude tam moje fotka.
Na tváři se mu objevil mírný úsměv. Ten úsměv mu vážně sluší. Proboha ne to ne....
"Jungkooku, dáš si?" Vyrušil mě z mého přemýšlení, za což jsem byl velice rád. Díval se na mě skrz své havraní vlasy, s nataženou rukou směrem ke mě.
Zaostřil jsem na objekt v jeho ruce, byla to tabulka hořké čokolády. "Oh ano, děkuji," kde se sakra ve mě pořád bere ta slušnost. Natáhl jsem se k němu a ulomil jsem si proužek čokolády.
"Posaď se tu, je mi blbé, když tu tak stojíš." Stojíš co, proboha na co to sakra myslím. Sakra Jungkooku seber se. Chtěl jsem se profackovat za své myšlenky. Natáhl jsem se nejistě k židli u velkého okna, ze ktereho bylo vidět na nádvoří.
Přinesl jsem jí k němu a dost neohrabaně jsem se na ní posadil. Skoro jsem z ní sletěl, bože Jungkooku už jsi jako Jimin. Jimin byl schopný spadnout z jakékoliv židle na kterou si sedl, klidně sletěl i dvakrát. Jednou jsem to dokonce počítal kolikrát si naryl zadek o podlahu myslím, že jsem došel k dvaceti po asi jednom měsíci, což už je dost.
Seděl jsem tedy naproti Taehyungovy a nervózně poklepával nohou. "To tě až tak moc děsím Jungkooku?" Naklonil hlavu na bok, když si všiml, jak moc jsem nervózní. "No... já no," sakra vzchop se je to jen člověk. "Ano jsem celkem nervózní."
Sláva vyšla ze mě smysluplná věta už jsem v ní ani nedoufal.
"Nemáš důvod být nervózní, Jungkooku." Usmál se na mě a podal mi pásek čokolády. "Děkuji," slušně jsem poděkoval, jako malé dítě, pro které jsou všichni úžasní.
"Pověz mi o sobě něco Jungkooku, od její smrti se po tobě slehla zem." Počkat on mě znal, cože! "Jak to myslíte pane." Zvláštně se usmál a začal přemýšlet. "No Jungkooku, když tu Sulgi učila, měla tě tu sebou, pomáhali jsme tě s Namjoonem a Yoongim hlídat." Povzdech si a trochu se mu zaleskli oči, ale to hned po prvním zamrkání zahnal. "Byl si dost akční dítě," zasmál se. "Když ti byli dva už jsi chtěl vylézt na koně," uchechtl se. "Byl to celkem vtipný pohled v tu dobu jsi ani nechodil, no a rok na to jsi odjel za svým otcem a ten tě sem už nepustil." Proč si na nic z toho nepamatuji, chápu byl jsem malý, ale aspoň nějaké útržky, ale já nemám nic. V hlavě se mi motali vzpomínky z dětství a zkoušel jsem tam najít aspoň jednu co by nepatřila do Soulu, nic prostě tam nic nebylo jako bych měl okno, nic jsem si nevybavil.
Ucítil jsem ruku na svém koleni. Rychle jsem sebou škubl a skoro si zahrál na Jimina. "V pořádku," ruka co byla na mém koleni patřila Taehyungovy. "Je pochopitelné, že jsi na nic nepamatuješ v tu dobu jsi byl opravdu malí." To tu vážně umí všichni číst myšlenky. "No abych se vrátil k původní otázce, jak jsi žil s otcem? Když jsem tě viděl u Jina, vypadal jsi strašně a poté v lese ten tvůj kamarád, co tě mohl klidně zabít, ale nakonec utekl jako zbabělec, mi naznačuje, že to nejlepší nebylo." Počkat, takže ten v lese byl Taehyung, co mě dostal zpátky do školy. Teď si říkám jestli bych mu měl poděkovat nebo vrazit.
"Ach to jste byl vi, děkuji za pomoc." Mírně jsem se na něj podíval, ale poté znovu začal hypnotizovat podlahu.
Chvíli bylo ticho, poté mi došlo, že čeká na odpověď na jeho otázku. "No, dospívání nebylo nejlepší, chytil jsem se brzy špatné party a šlo to semnou z kopce."
"Jak z kopce?" Vyzvídal dál, on to snad neví. "Já myslel, že to víte, že vám to Jin řekl." Povzdechl si, "Jungkooku já nic nevím, je to lékařské tajemství. Jediní co vím je, že Jin vyšiloval, když jsi zmizel z jeho ordinace se slovy, najděte ho není na tom dobře." Smutně se na mě usmál. Takže on o ničem z mého braní drog neví, proto tak vyšiloval když jsem si jen zapálil blbou cigaretu.