Jezdecká akademie Galgi

Sedmašedesátý

Sobotní mrazivé ráno, s Hoseokem jsme si trochu přispali, ale jen o hodinku. Snídani jsem vynechal nemám hlad a Hoseok nebyl schopen vylézt se zahřáté postele.

Uvažoval jsem o tom, že bych se trochu prošel po okolí, přeci jen ten les vypadá nádherně. Půjčil jsem si od Hoseoka béžový kabát rukavice a šálu a vyšel. Hoseok se slovy, "Já do té zimy nejdu, jsem sluníčko v zimě nesvítím a basta." No nechal mě na pospas osudu.

Vylezl jsem ven a rozhlížel se po okolí, chladivý vzduch mě pročesával vlasy. Tak dám na svojí intuici. Rozešel jsem se po cestičce vstříc neznámu. Slunce i přes teplotu pod nulou krásně svítilo na obloze. Nejspíše Hoseok neměl pravdu, ale pochybuji, že ho ven dobrovolně dostanu.

"Jungkookie!" Uslyšel jsem hlas, co připomínal malé dítě, jakmile jsem se však otočil spatřil jsem po bradu navlečeného růžovláska. Jak si to ke mě rychle míří, přes zmrzlé nádvoří. Samozřejmě mu na tom ledu podjela noha a on skončil na zadnici.

"Au," zaúpěl bolestí. Snad to není nic vážného. Opatrně jsem k němu došel, aby jsme náhodou na té zemi neskončili dva. Jak se znám, tedy neznám určitě budu velký nemotora.

"Jimine jsi v pořádku," natahoval jsem k němu ruku, abych mu pomohl na nohy. "Vážně," řekl jsi spíše pro sebe. Udělal jsem něco špatně, opět. Jimin se vyhrabal mezitím na nohy bez mé pomoci.

"Bývali časy, kdy jsi stál vedle mě a smál jsi se na celé kolo." Poznamenal sklesle, znovu jsem v situaci, kdy jsem odsouzen za to, že já nejsem já. "Doma jsi měl diář, kde jsi si psal kdy a kde jsem spadl ze židle." To opravdu, zní to, že jsem byl celkem zmrd.

"Chybíš mi Jungkookie," jeho hlas ještě více posmutněl a s tím i má nálada. Nejsem tu vítán, doma totéž. Co mám sakra teď dělat? Nic mě nenapadá, jediné co vím je, že potřebuji pryč. Zkusit najít sám sebe nebo doufat v návrat toho Jungkooka.

"Snažím se ho najít," odpověděl jsem mu a vydal jsem se do lesa. Krásná krajina mě naštěstí uklidňovala. Byl jsem rád, i když mi hlavou pořád létali všemožné věci okolo mého já. Už mám alespoň rámcovou představu, co jsem.

Chladný vítr mi česal černé vlasy. Docela dost mi povyrostli, nějak jsem svůj vzhled poslední dobou neřešil. Proč bych taky měl? Ta jak se jmenuje, Jennie, tu není a kdo jiný? V tom mi hlavou probleskla vzpomínka, která mi způsobila migrénu.

Já jsem co? Obraz nebyl jasný, ale jedna věc na tom byla naprosto jasná. Já jsem se líbal s klukem! Zatím jsem nějak neuvažoval o své orientaci, ale myslel jsem, že v tomto ohledu budu normální.

Vzpomínka obsahovala mě, jak jsem natiskli na mužské hrudi a líbáme se. Obličej jsem nepoznal, což mě na tom deptalo nejspíše nejvíce. Co když mám někde přítele? Co když se o mě bojí? Co když při tom incidentu byl taky? Měl bych nejspíše přestat s otázkami, co když.

Pokračoval jsem do útrob lesa. Všude byl nádherný klid, v tuto dobu tu nebyla ani žádná zvířata. Pokračoval jsem dále, jsem zvědaví zda najdu cestu zpět. Nebo chci jí vlastně najít? Chci se tam vracet?

Slunce pomalu začínalo zapadat za horizont a venkovní teplota se rapidně snižovala. Venkovní ticho začínalo být nesnesitelné. "Jungkooku?" Uslyšel jsem prolomení ticha hlubokým mužským hlasem. Záchrana děkuji.

Zvedl jsem pohled k muži v černém kabátu a se zelenou šálou kolem krku. Kim Taehyung jeden z mích učitelů. "Ano pane," řekl jsem dost roztřeseně, přeci jen se jím jeden ze studentů potuluje po lesích před, možná i po večerce.

"Neměl by jsi být jinde, třeba na večeři?" Zeptal se s ledovým výrazem ve tváři. Budil strašlivý respekt. "To nejspíše měl, ale já nemám hlad," polknul jsem knedlík v krku. "Nemít hlad není důvod nejíst, takže pojď. Strávil jsi tu celý den."