Jezdecká akademie Galgi

Epilog

Dorazili jsme k vodopádům. Toto místo mi bylo strašně povědomé, ale já jsem nevěděl proč. Přízrak se zastavil. Já jsem tedy slezl dolů a nechal ho se napást. Sedl jsem si mezitím na velký kámen, který byl pod oním vodopádem. 

Co se tu stalo? Vím, že toto místo je v mé hlavě jistým způsobem důležité, ale nevím vůbec proč. "Jungkooku mysli." Snažil jsem se zapojit všechny mozkové závity a vzpomenout si. "Proč si nemohu vzpomenout." Frustrovaně jsem si prohrábl vlasy.

"Protože nechceš přiznat to co je vlastně realitou." Ozval se hluboký hlas ze mnou. "Co?" Prudce jsem se otočil a spatřil Taehyunga. Byl stejně perfektní jako vždy. 

"Jungkooku vstaň." Pobídl mě a já bez odporu poslech a udělal co chtěl. "Děkuji, že jsi mě donutil znovu cítit emoce. Jsem ti za to velice vděčný. Kvůli tobě jsem poznal lásku. Když jsem o tebe přišel zase jsem se emoci vzdal, ale věřím, že toto pomůže.

Spojil naše rty ve vášnivém polibku. Najednou mojí hlavou proběhlo úplně vše co se stalo. Všechny vzpomínky se mi vrátili. Jak jsem vyhrál ten závod. Han jak mě zkusil zabít. Koncert  Yoongiho na který jsem šel s Hoseokem. Nenávist mého otce vůči mě. Lásku, kterou chovám k té nejúžasnější osobě, která stojí přímo přede mnou, k Taehyungovi. 

 "Děkuji za vše a teď tě musím už nechat jí." Ozval se Taehyung a já nechápal co vlastně myslí. Najednou jsem necítil Taeho přítomnost před sebou. Už jsem neseděl při teplém jarním světle. 

Co se to sakra děje. "Kooku pojď už to jsme dlouho. Musíme jít." To byl Jimin ten hlas poznávám, ale proč je tu? Proč tu jsem já? "Sakra kolik jsi si toho vzal, že jsi tak strašně nepoužitelný." Ucítil jsem jak mě někdo tahá za rukám od kožené bundy. 

"No jo," zakňučel jsem. Namáhavě jsem rozlepil víčka a uvědomil si jednu věc. Nic z toho se nestalo. Pořád jsem s Jiminem v těch starých Soulských kasárnách. Já jsem se jen strašně sjel, až jsem si vytvořil v hlavě vlastní realitu a dokonalého přítele. 

Neohrabaně jsem se zvedl s Jiminem, který na tom nebyl o moc lépe. Procházeli jsme Soulem, mířící k sobě domů. Jimin bydlel jen kousek ode mě naštěstí. 

Dorazil jsem domu a vlezl do svého pokoje, všude byl bordel v podobě rozházených lahví od alkoholu a nedopalků od cigaret. "Byl to jen sen," začal jsem panikařit. "Nemohl to být jen sen." 

Rychlostí blesku jsem odhodil věci ze židle a posadil se k počítači. Do vyhledávače jsem napsal Jezdecká akademie Galgi a modlil se, že existuje. "Díky bohu," existovala. Poté sem vypálil z pokoje a utíkal za otcem. "Chci chodit na jezdeckou akademii Galgi. 

Tenhle konce jsem měla naplánovaný už od prvních dílů. Jaký konec jste čekali vy? Jaký máte pocity a dojem z tohoto příběhu? Povídejte zajímá mě to.  Jinak mám rozepsanou další story co se nese v duchu Harryho Pottera jen s členy Bts. Děkuji....