Jezdecká akademie Galgi

Sedmapadesátý

Jsem nadšený, dnešek se vyvíjel, jak měl. No pořád mám divný pocit, jako by se mělo stát něco strašného, doufám, že je to přeci jen pocit. "Jungkooku pojď na večeři." Venku již se začínalo stmívat, úplně jsem ztratil pojem o čase. Nevěřím, že ten závod zabral celý den. Připadalo mi to jako chvilka.

"Už jdu," převlékl jsem se do normálního oblečení. No přece jen jsem vypadal trochu na úrovni. Hořčičný rolák a černé společenské kalhoty, kupodivu i takové kusy oblečení patřili k mému šatníku, ovšem jen kvůli pozici mého otce a formálním schůzkám.

Všem to moc slušelo, jen Hobi pořád nevěděl, co má udělat se svými vlasy. Doleva, doprava, nahoru, dolů a nakonec z toho bylo vrabčí hnízdo. Samozřejmě jsme se mu patřičně vysmáli, jakožto dobří kamarádi.

"Tak už dost," vztekal se Hobi, i když mu na tváři uvízl úsměv. Musel uznat, že to vtipné bylo. Nakonec jsem mu s tím hnízdem pomohl. "Tak jo už vypadáme jako lidi." Poznamenal Felix hrdě. "Ehm, když myslíš, já tu totiž vidím, králíčka a whiskas." Začal oponovat Hoseok, aby se alespoň trochu pomstil za ty vlasy. "Opravdu Koniksichte?" Felix si založil ruce na hrudi. Pomsta neproběhla podle očekávání, nakonec Hobi kapitulovala a my mohli vyjít na jídlo.

Naštěstí ti dva znali cestu, protože já bych se nejspíše ztratil, jako vždy. V obrovské jídelně byli zřejmě už všichni. Poslední paprsky dnes prosvítali skrz okno. Nabrali jsme si jídlo a vydali se za pány učiteli. Znovu jsem si vzpomněl na první dny na Galgi a disciplínu, kterou vyžadovali.

"Dobrou chuť Pane Kim, Pane Min, Jine." Všichni se na mě překvapeně podívali. "Takže když nám tak máš říkat, tak to neděláš a když nás máš oslovovat jmény, tak najednou to jde?" Překvapeně se na mě podíval Yoongi. "Přesně tak, Pane Min." Neodpustil jsem si to. Samozřejmě jsem se celou dobu křenil jako králík. "Jungkookie sedej a jez." Máma se ozvala. Jinovy se neodporuje, tak jsem se hned usadil a začal jíst. "Nevypadá to jako vtipná kaše tu jsi už snědl?" Yoongi se mnou očividně ještě neskončil. "Ne to je kuře, je mi líto, že nerozeznáš takové věci bratranče." Yoongi uznal, že je poražen.

V klidu jsme se najedli, po očku jsem pořád pokukoval po Taehyungovy, který nevypadal, že je ve své kůži. Beztak přemýšlí o Hanu. Po jídle jsem se rozhodl jít ještě na chvíli za Killerem. Procházel jsem skleněným koridorem, kde již nesvítilo slunce, ale šli vidět hvězdy. Možná nebyli nejjasnější, ale alespoň něco. V Soulu jsme hvězdy vůbec neměli, přece jen světla z lamp a billboardů je zcela skryla. Měl jsem nepříjemný pocit, že mě někdo sleduje. Možná jsem jen paranoidní nebo si ze mě Yoongi chce vystřelit. Pokračoval jsem tedy dál v cestě, nikdo zde nebyl, všichni byli buď na jídle nebo už se odebrali na pokoj si trochu po dnešním dni odpočinout.

Došel jsem až k okraji stájí. Tento komplex je opravdu obrovský, jen cesta sem z jídelny mi trvala deset minut. "Něco jsem ti říkal chlapče," otočil jsem se. Div jsem nespadl na zem. Vůbec jsem neslyšel jejich kroky. Stál za mnou Han a další dva. "Doufal jsem, že nejsi tak blbý aby jsi závodil. Zdá se, že ti to nestačilo." Díval se na mě s chladnou tváří. "Yuki," oslovil zřejmě jednoho z nich. Oslovený ke mě došel a silně mě praštil do břich, až jsem se skácel k zemi. Yuki to jméno mi bylo povědomé. Vždyť to byl Hobiho bývalí spolubydlící. "Drawna už znáš." Třetí vypadal o něco starší než oni dva. Znám? snažil jsem si jeho tvář k někomu přiřadit, až mi nakonec v hlavě uvízla jedna vzpomínka. Byla dost matná, protože jsem byl v opojení alkoholu, ale i tak vím, že je to on. To byl on ten večer před Undergroundem co mě bodl. "Ten večer si to neměl být ty, ale Taehyung." Řekl naprosto chladně. Ono to celé bylo naplánováno? "Dlouho jsme se snažili odstranit Taehyunga z cesty, až se to nakonec povedlo tobě. Yoongiho jsme na nějakou dobu zvládly dostat ze hry, nakonec drogám propadl, nebýt toho Jina nevrátil by se, škoda." Pokračoval Han a mě začala skládačka zapadat. "No Jungkooku, neposlechl jsi tak se rozluč se životem...."