Jezdecká akademie Galgi

Osmašedesátý

Šel jsem pomalím krokem, za Kimem Taehyungem. Pořád jsem si držel jistý odstup, ten člověk mi začíná nahánět strach. Pořád ale musím uznat, že je opravdu překrásný. Sakra Jungkooku on se ti líbí! Chtěl jsem se hned pro fackovat. Mě se přeci nemůže líbit učitel, ke všemu měl přítelkyni a teď je čerstvě po rozchodu. Musela to být pěkná blbka, když nechala odejít toto.

"Pane," začal jsem, můj hlas se dost třásl. Nevím teď jestli to bylo ze zimy, která byla opravdu velká nebo z mojí nervozity k onomu černovláskovy s uhrančivýma očima. "Copak si přeješ," jeho ton hlasu zůstával pořád chladným. Jakoby snad neměl emoce nebo, že by to byl Brit.

"Chtěl jsem se omluvit, jestli jsem vám nějak způsobil problémy." Přeci jen je tu jakési napětí. Nejspíše je to kvůli tomu, že jsem se vrátil bez ohlášení.

"To neřeš Jungkooku, není to tvá vina." Jeho hlas byl stále tak chladný. Řekl, že to nemám řešit, takže se něco stalo. Musím se zeptat Yoongiho, protože s pana Kima to určitě nedostanu. "Mohu vědět co se stalo?" Ach má zvědavost mě jednou zabije.

"Jungkooku!" Zvýšil na mě hlas, trochu jsem poposkočil. Tohle jsem opravdu nečekal. "Nech to být jasné?" Zvedl obočí a zadíval se na mě, čekající na odpověď.

"Ano pane," dobře začínám se bát. Jenže teď chci ještě více vědět, co jsem provedl. Nejspíše po jídle hned zajdu za Yoongim, i když přesně nevím, kde že to učitelské křídlo bylo. Třeba by to věděli kluci. No ti tři ví jen kde vzít alkohol. Uchechtl jsem se, nad představou opilého Hoseoka.

V hlavě mě probleskla vzpomínka, znovu dost rozmazaná. Jak držím láhvi  s rumem a Hoseok má očividně kocovinu.  Chytil jsem se za hlavu protože mě potom začala třeštit a sykl bolestí. Ano má vlastní hlava se mnou nechce spolupracovat. Po chvíli bodavá bolest na spáncích ustala.

"V pořádku?" Taehyung se na mě znepokojeně díval. "Dobré nic to není, jen mám poslední dobou migrény." Vykouzlil jsem na něj úsměv a rozešel jsem se zpět ke škole. Přeci jen už jsem chtěl být vevnitř, mé tělo už pomalu nezvládalo večerní chlad.

Rychle do tepla, dorazili jsme do areálu. Hned jsme s Taehyugem vlezli do jídelny, kde už poslední studenti dojídali svá jídla. U výdejního okénka stál Jin se založenýma rukama a poklepávajícího nohou.

"Jeone Jungkooku, co jsi jako myslel, že děláš!" Vyštěkl na mě hned jak mě uviděl. Vynechal jsi oběd a skoro i večeři, kdyby tě Taehyung nešel hledat." Došel blíže ke mě, aby to pro všechny nebyla podívaná.

"Jungkooku, víš jaká je venku zima. Mohl jsi nastydnout, ztratit se. Víš jak jsme se tu báli." Zabodl mi prst do hrudi. "Promiňte, nechtěl jsem přidělávat potíže." Svěsil jsem hlavu a zkoušel nepustit slzy ven.

"Zase se tolik nestalo Hyung," Došel ke mě Yoongi, který byl zhruba v polovině své porce. "V pořádku škvrně." Uvěznil mě v pevném objetí. "Já..." Jin rezignoval. "Nechtěl na tebe tak vyjet, jen prostě se o tebe bojí, nic víc." Yoongi setřel jednu neposednou slzu z mé tváře. "Teď se najíš, zase si strašně zhubnul."

S Jídlem jsem si sedl k Yoongimu a po očku pozoroval Jina, u kterého bylo vidět, že ho zřejmě mrzí jak po mě vyjel. No nemohu se mu divit, na jeho místě bych udělal to samé nejspíše.

Přehraboval jsem se v rizotu a doufal, že se to nějakým záhadným způsobem dostane do mě samo. "Určitě jste prostydlí, tady máte čaj." Jeden hrneček s horkým nápojem postavil před Taehyunga a druhý přede mě. "Děkuji Hyung, je to od tebe milé." Přitáhl si Taehyung hrneček blíže a obmotal a kolem něj své ruce aby je ohřál.

"Děkuji pane Kim." Odpověděl jsem mu a také si přitáhl porcelánový hrneček. "Jungkooku, jsem Jin neříkej mi pane Kime." Došel ke mě a pohladil mě po vlasech. Já jsem po jeho doteku, mírně ucuknul. "Klid Jungkookie, promiň, že jsem na tebe takhle vyjel, jen se o vás bojím." Začal mě výskat ve vlasech. "Neměl jsem odcházet, promiň Jine."

Nechápu jak ale po nějaké době jsem dojedl své jídlo a dopil heřmánkový čaj od Jina. Možná by trocha cukru neuškodila, ale alespoň mě hezky zahřál.  Všichni z jídelny začali odcházet, až tam zůstali jen učitelé a já. "Yoongi mohl bych si s tebou promluvit?"

Ahoj, vím, že teď dlouho další část nevyšla. Opravovala jsem jeden příběh, (celý překopala) co jsem psala před x lety. Bavilo by vás číst komedii? Je to jen blbý joke za druhým. Co vy na to?