Jezdecká akademie Galgi

Třiaosmdesátý

Pořád se snažím vstřebat to co mi Yoongi včera odpoledne řekl. Nedokážu tomu uvěřit. Nějak mi to způsobilo chaos v hlavě. Potřebuji si ustálit myšlenky. 

Ležel jsem na spodní posteli našeho pokoje s Hoseokem, on tu nebyl měl zrovna hodinu s Yoongim. Já jsem z veškeré školy omluvený dokud Jin neřekne jinak. No podle toho, jak mě dnes hlava bolí, mě ještě dlouho nikam nepustí. 

Povzdechl jsem s a vylezl jsem z postele, vzal jsem si ty prášky co mi dal včera Jin a chtěl  jsem si jít zase lehnout a třeba dnešní migrénu zaspat. "Yoongi proklínám tě." Pronesl jsem do prázdného pokoje, kdyby mi včera nic neřekl moje mysl by to nechala někde hluboko schované a teď by mě tak strašně hlava netřeštila. 

Mohl bych zavolat. Ne to ani omylem hned jsem svůj blbí nápad zapřel. Za Jinem nejdu ani omylem, ještě by mě seřval, že jsem byl včera s Yoongim na vyjížďce. Za to mi ty problémy nestojí a Yoongimu také ne.  

Počkat, co si tak pamatuji. Hoseok tu někde měl nějaký prášky na kocovinku. Nějaký paralen se tu přece musí ukrývat. Začal jsem prolézat šuplíky a po chvíli hledání jsem ho opravdu našel. Ještě jsem si šel do koupelny k umývadlu, abych mohl prášek zapít vodou. 

Zahleděl jsem se na svůj odraz v zrcadle, byl jsem strašně pobledlí. Černé vlasy už mi pomalu sahali na ramena. "Tak i ze mě je mánička." Prohrábl jsem je a vrátil jsem se do postele zkusit ještě usnout. Což se mi i povedlo. 

"Budíček," Hoseok se mě pokusil vzbudit a dařilo se mu opravdu dobře. "Co chceš?" Rozespale jsem se na ně otočila a hodil nenávistný pohled. Pracně se mi povedlo usnout a on mě vzbudil. 

"Jin vzkazuje, že na oběd jdeš. Cituji, jestli se na oběhu neukáže tak ho dojdu nakrmit sám. takže být tebou se zvedám z té postele." Šel se převléct z jezdeckého oblečení do něčeho pohodlnějšího. 

Divím se, že sem kvůli tomu Jin nedošel sám. "Vůbec Jungkooku nevíš co se děje, Yoongi byl dnes dost podrážděný. Tedy více než obvykle a pan Kim starší na tom nebyl o nic lépe." Podotkl Hoseok a přehodil si přes hlavu tričko. Znovu jsem posmutněl, mu se na břiše rýsovali svaly a já jsem byl kost a kůže.

"Nevím Hyung, je možné, že je to kvůli tomu, že je ráno." Teď jsem mu lhal, ale ne tak úplně. Sám nechápu co se děje. Jen vím, že středobodem veškerých problémů jsem já.

"Dobře, třeba máš pravdu. Jimin se ještě zkusí zeptat Yoongiho, třeba se něco dozvíme od něj. Tak pojď, až na nás nějaké jídlo zbyde." Přikývl jsem a vydali jsme se společně do velké jídelny. 

Měl jsem z toho divný pocit, jako by se dělo něco špatného, jenže já nevěděl co. "Jungkookie," hned mi kolem krku skočil Jimin, když jsem dorazili do jídelny. Rychle jsem se chytil velkého jídelního stolu, jinak by jsme nejspíše oba mířili k zemi. 

Jimin, nebyl nějak těžký, ale kvůli mému nynějšímu stavu a také kvůli tomu, že jsem to vůbec nečekal. "Nepřepadej ho takhle, vidíš jak je vyděšený." Poznamenal Felix, který už na obědě seděl společně se svým přítelem. Byl jsem za ně strašně rád a jistým způsobem jsem jim i záviděl. 

Všichni jsme seděli u jídla a vychutnávali si ho. Pořád jsem čekal, že se odněkud zjeví Jin a vynadá mi za tu snídani, avšak za tu celou dobu se tu neukázal. Vlastně nikdo z učitelského sboru zde nebyl. 

Yoongi, Taehyung, Namjoon ani Jin, nikdo z nich zde nebyl. "Třeba mají nějakou poradu?" Podotknul jsem, když už každému došlo, že ten stůl je prázdný. "Nikdy žádnou poradu neměli a proč by taky." Vzal si slovo Hoseok, který mě tím ještě více znejistěl. "Muselo se něco stát." Většina studentů byla nervózní a náš stůl nebyl výjimkou. 

Ten pocit, když nemáš nic lepšího na práci než o půl druhé ráno zpívat s kámošem na discordu Otsukare. Jak trávíte večery vy?