Jezdecká akademie Galgi

Pětatřicátý

"Jine!" Ve dveřích stál Namjoon. Byl vyděšený a snažil se popadnout dech. Jin se hned zvedl a rychlím krokem k němu došel. "Bráška on," snažil se něco říct, ale moc mu to nešlo. "Zkolaboval," srdce se mi na chvíli zastavilo. Co že to teď vypustil z úst. Taehyung on co!
Zůstal jsem sedět jak přikovaný, i když oni už opustili jídelnu. Já jsem se jen díval do blba a přemýšlel nad nejhoršími variantami, co se mohli stát.
Seděl jsem tam asi už hodinu, neměl jsem vůbec pojem o čase. Nakonec jsem se rozhodl jít do svého pokoje, zvedl jsem se a vyšel nahoru.
Hoseok už konečně rozdýchal kocovinu. Seděl u stolu a něco si psal. "Ahoj," vytrhl jsem ho z přemýšlení. "Ahoj, byl tu Jin a zřejmě, určitě máš velký problém." No jo slíbil jsem, že budu ležet, ale co už. "Jo vím," došel jsem k posteli, na kterou jsem sebou sekl. "Jungkooku, co ti je?" Přisedl si ke mě. "Prosím neřeš to." Z očí mi zteklo pár slz. Zkoušel jsem je zadržet, ale marně.
"Jungkookie," začal mě hladit po zádech. Bylo to strašně příjemné. "Bude to dobré," snažil se mě uklidnit, jenže v té chvíli se to ve mě zlomilo úplně a já jsem se rozbrečel. Hobi si mě přitáhl k sobě. Položil mi hlavu na jeho klín, jednou rukou hladil záda a druhou mě výskal ve vlasech.
Byl to krásný pocit, ale bolest z toho, že nevím, co je s Taehyungem mě zevnitř ničila. Strašně moc chci vědět co mu je.
Co když? Proboha na takové věci nemysli. Pokáral jsem se.
Vzpomněl jsem si na dnešní odpoledne, jak jsem mu vyznal lásku. Teď když se na to dívám zpětně se mi zdá, že byl i smutný, když jsem mu to neřekl do očí.
Nesmíš na něj myslet, snažil jsem se přesvědčit o tom, že k němu nechovám city a hlavně to, že je v pořádku.
"Děkuji Hobi," zvedl jsem hlavu z jeho klína a podíval jsem se na něj uslzenýma očima. "Není za co, od čeho jsou přátelé." Daroval mi jeden ze svých vřelých úsměvů, za který jsem teď byl opravdu rád. Také informace, že mě bere jako přítele mě potěšila. Vlastně já jsem nikdy přátele neměl, měl jsem Jimina, kterému jsem byl dobrý jen jako věc na uspokojení. Nikdy když mi bylo mizerně, mě nepodpořil.
Z očí mně ztekly další slané kapky. "Jungkookie, úsměv ti sluší víc." Setřel mi slzy rukávem své mikiny.
Usmál jsem se, protože jeho úsměv je nakažlivý. "No vidíš, že to jde." Rozcuchal mi vlasy.
Byl jsem z toho strašně unavený, můj mozek už potřeboval vypnou, a tak jsem se odebral do říše snů na Hobiho klíně.
Vzbudil jsem se v prázdném pokoji. Strašně moc jsem chtěl vidět Taehyunga. Jeho uhrančivé oči, jeho plné rty, jeho havraní vlasy, tak moc jsem po nich toužil. Vyšel jsem z pokoje a mířil si to dolů. Díval jsem se na své nohy, které mě táhli kupředu.
Najednou jsem ho před sebou uviděl, Taehyung. Zíral jsem na něj s otevřenými ústy. Měl na sobě volnou košili, která byla rozepnutá a šlo pod ní vidět jeho vypracovanou hruď.
Pomalu jsem se rozešel k němu s nataženou rukou, která se chtěla dotknou jeho prsních svalů. Tak se stalo. Chytl jí Taehyung do své a přitiskl si mě na jeho hruď. Cítil jsem jeho dech na své tváři. "Jsi krásný Jungkookie," vykouzlil na tváři úsměv, který patřil jen mé maličkosti. Mé oči se upřeli na jeho rty. "Chtěl by jsi je ochutnat," vyšlo z nich a já jsem zčervenal. "Ano," vykoktal jsem ze sebe. On však pořad zněl tak sebejistě a vyrovnaně. Bylo to však strašně přitažlivé. Přestal jsem váhat, nad otázkou kdo udělá první krok. Chytil jsem ho rukou za zátylek, postavil jsem se na špičky a přitáhl jsem si ho blíže. Zavřel jsem oči a nechal naše ústa, aby se dotkla. Taehyung svojí velkou rukou uchopil mojí tvář a prohloubil náš polibek. Začal být vášnivý a já jsem byl jedině rád. Začala válka o dominanci, kterou jsem mu s radostí přenechal. Jazykem se dostal do mích úst a já byl jako v nebi. Netrvalo dlouho a krásný pocit musel skončit. Nedostatek kyslíku udělal své a my se od sebe odtrhli. Díval jsem se do jeho tmavých očí. "Miluji tě Taehyungu." Opřel jsem si hlavu o jeho hruď a zaposlouchal se do úderů jeho srdce. Srdce co bije pro mne. "Jungkooku," uslyšel jsem jeho krásný hlas. "Jungkooku," znovu, ale tentokrát už to nebyl jeho. Uslyšel jsem ho ještě jednou, teď jsem poznal, kdo to je. Ten hlas patřil Hoseokovy.
Opatrně jsem otevřel oči, stále jsem ležel na Hobiho klíně v našem společném pokoji. On to byl sen, krásný sen o Taehyungovy. "Jungkooku, vstávej už je ráno máme výuku."