Jezdecká akademie Galgi

Sedmnáctý

Začínám se měnit ke zřejmě snesitelnějšímu. "Promiň, za tu otravnost," Hoseok měl malí proslov ohledně svého chování. "Jde o to, že chci abychom společně vycházeli. Nechci tě mít jako nepřítele Jungkooku."
No nakonec se zdá, že by mohl být i v pohodě. Poté se podíval na své hodinky, co jsme se jen tak poflakovali v pokoji. Zdá se, že tu svojí knihu už stihl dočíst.

"Bože Jungkooku, teď nám začala hodina," vytřeštil na mě oči a rychle se začal převlékat do jezdeckého. Já jsem taky vykulil oči a hned ho následoval. Mohl bych zkusit dojít aspoň na jednu hodinu na čas, ksakru.
"Tady," hodil po mě helmu a oba jsme se rozběhli ze schodů dolů. "Dělej," stihl na mě zařvat, když já jsem už nestíhal.
"Tři minuty zpoždění," konstatoval za běhu přes nádvoří ke stájím. Dřevěné schody jsem brali po třech a doufali, že se na dalším nerozplácneme a doběhneme to dolů do dvou. Venku bylo o dost jasněji. Dokonce sluneční paprsky si zvládli probojovat cestu přes temná mračna a bylo tu i teď slyšet cvrlikání ptactva. 

Dlouho jsem neslyšel zvuky přírody. V centru města hold prostor na zvuky přírody není, je tam jen hluk neustálého projíždění aut a různých stavebních strojů doprovázený hlasy lidí se baví či telefonují. Nedokážu si už skoro vybavit kdy naposledy jsem něco takového slyšel. Už je to opravdu dlouho. To když jsem ještě jako malý byl na letním táboře. Krásné časy a hlavně daleko od Soulu.

"Dobré odpoledne pane Kime," Hoseok vtrhnul do stájí jako první a já hned za ním. Divím se, že jsem mu stačil. Už jsem skoro nedýchal posledních pár metrů do stáje. "Hobi a Jungkook, tak to by jsme už byli všichni." Došel k nám, s nic neříkajícím výrazem. "Vím, že vám toleruji více věcí než mí kolegové a obzvláště můj bratr, ale prosím vás aspoň choďte na čas, ostatní kvůli vám přišli do tři minuty tréninku, takže šup do práce." Bylo na něm vidět poté i lehké zklamání. Cítil jsem se z toho i jistým způsobem provinile.
Nesedlali jsme a pomalým krokem jsme vyjeli do malého lesíka. Samozřejmě mě do sedla zase pomohl Felix, ale tentokrát už nevadilo, že to pan Kim vidí. Hlavní je, že jsem se na toho koně dostal.
Šel jsem poslední vlastně skoro poslední, poslední byl pan Kim starší. "Jungkooku," došel mě se svým koněm, který mohl mít v kohoutku snad metr padesát, byl obrovský. "Jsi schopen udržet s ostatními tempo," jak jako udržet tempo, o čem to mluví? "Co prosím," podíval jsem se na něj dost vyjukaně. "
"No na začátek si vždy dáváme závod k vodopádu, jsou to zhruba tři kilometry. Kdo doběhne přede mnou nemusí při mé službě kydat stáje. Dobrá motivace nemyslíš a krásně si u toho pročistíš mysl. Ke všemu dnešní odpoledne je opravdu krásně, byla by škoda zůstávat v areálu. Takových krásných dnů se už nemusí vyskytnout moc," Usmál se na mě, má pravdu, že je vskutku hezky a podzim pomalu končí a za chvíli bude obloha hrát jen šedými barvami a sluce se vyskytne zase až na jaře, které je nyní v nedohlednu.
"Můžu to zkusit," bože, co jsem to právě řekl. Přízraku prosím pomoz mi. Co sakra dělám.
"Tak dobře, kdyby cokoliv křič nebo jestli nedával tempo, jeď klidně pomaleji, nechceme, aby se něco stalo. U vodopádu počkáme, jde vidět už z celkem velké dálky, takže není úplně možnost se ztratit. " Zkusil být vážný, ale hned jak to dořekl rozesmál se. "Doufám, že tě moc neděsím."  Zakýval jsem na to, že ne, ale upřímně jsem měl srdce až v žaludku. 

"Tak do toho," ušklíbl se na mě. "Připraven Destrukce," pohladil svého hnědáka po hřívě. "Tak jo všichni pozor." Jeho hlas by o trochu hrubší a hlasitější, aby všichni slyšeli. Přeci jen nás tu teď bylo více, možná i třicet. "Pojedeme k vodopádům, jde o středeční a páteční kydání." Všichni s úsměvem přikyvovali. "Hlavně si to užijme, dnes je hezky. Jestli ještě někdo něco potřebuje poslední šance." Nikdo se neozval, i když já měl chuť zvednout ruku a nejlépe zůstat ve stájích. Nebo znovu jít s jeho bratrem do jízdárny, na tohle nejsem připravený.

 "Tři, dva, jedna, teď," všechno to řval, aby ho patřičně slyšeli.
Všichni se rozjeli, bože na co jsem to kývnul. Pobídl jsem Přízraka, hned se rozběhl za ostatními. Hlavně se udrž v sedle Jungkooku, říkal jsem si pro sebe. Rozhodně nechci spadnout a něco si zlomit a nedej bože se rovnou zabít. Cítil jsem, jak mi tluče srdce, že mi snad vyletí z hrudi. 

 Počkat po chvíli jsem si uvědomil, ono mi to jde. Přízrak cválal za skupinou koní a já měl pocit, jako bych létal. Vítr mě čechral vlasy a já si užívával ten pocit svobody. "Co takhle to vyhrát Přízraku," na to zařehtal, jako by věděl, co říkám. Najednou jsem nějak chytil sportovního ducha a měl nutkání se do toho opravdu opřít.

Rozjel jsem se skrz skupinku koní. Dusot kopit přehlušil všechny zvuky přírody. Dostal jsem se do předních linii. Byli přede mnou tři koně. Nemůžu je všechny předjet, nevím kudy to vlastně je. Zamyslel jsem se. Přízrak také vypadal, že už ztrácí síly. Přeci jen je zvyklí na parkur a ne na dostih.
Chvíli jsme ještě jeli skrze mýtinu, kde bylo vidět vyšlapanou cestu, nejspíše se k vodopádům jezdí často a pote se mi zdálo, jak všichni zrychlují. Mezi zvuky kopyt bylo slyšet i zvuky padající vody. Rozhlédl jsem se kolem sebe. V dáli jsem zahlédl skálu a na ní vodopád, to bude ono. Rozjel jsem se, co to šlo. Chvíli jsem byl i první. Už jsme byli skoro tam a někdo mě předjel.
Dorazili jsme do cíle, proboha to v sedle byla nádhera. Já jsem letěl. Až teď jsem si plně uvědomoval co se vlastně stalo.
"Dobrá práce, první dojel Dark výborně Felixi. Druhý byl Shaco skvěle Sehune, taky nekydáš a poslední který dojel přede mnou byl. Otočil se mým směrem. Přízrak! Překvapil jste mě Jungkooku, bratr mi říkal, že jste na koni ještě neseděl."
Podrbal jsem se na zátylku, "no ona to je pravda." Všichni až na Felixe a Hoseoka na mě začali zírat, ti dva na mě totiž zírali pořád. Sám nevím, kde se to ve mě vzalo. "To budou dobré geny," poplácal mě po hrudi pan Kim.