Jezdecká akademie Galgi

Třiapadesátý

Celý den jsem strávil s Yoongim v Jízdárně. Byla obrovská i přes to, že jsme zde nebyli sami, jsme měli mnoho prostoru. Nevím jak dlouho jsme tam mohli být, ale čas utíkal opravdu rychle. Když jsem se podíval na jedno malé okno, co zde bylo, tak venku již byla úplná tma. Uznávám, že je podzim, spíše konec podzimu a venku už slunce zapadá okolo šesté hodiny.

S Yoongim jsme se vydali zpět do stájí, kde jsme koně odsedlali. Ještě jsem se chvíli díval na ceduli, kde bylo vyryto mé jméno. Já vlastním koně? Pořád tomu nemohu uvěřit. Není to tak dávno, kdy jsem se jen flákal v Soulu.

"Pořád tomu nemohu uvěřit Hyung." Šel jsem vedle Yoongiho, který byl očividně po dnešku již dost unavený. Nemůžu se mu divit, vždyť tu cestu sem musel celou odřídit. Já si aspoň dal šlofíka v autě.

Dorazil jsem na pokoj kde již byl Hobi s Felixem. Oba seděli na jedné posteli a povídali si. "Jungkookie, už jsme si mysleli, že jsi se ztratil, zase." To poslední slovo trochu zašeptal i když jsem ho moc dobře slyšel. "Hele Hoseoku, já jsem se neztratil už nějakou dobu. Kdybych tě vyhodil v Soulu, taky by jsi nenašel cestu zpět."

"No jo no," pozvedl rameny Hobi. "Pojď za námi," poplácal místo vedle sebe na posteli. Stejně nemám co jiného na práci, tak jsem šel. "Jungkooku, takže ty jsi ze Soulu?" Zeptal se mě Hoseok, vlastně toho o mě moc neví. "Jo, jsem myslel jsem, že jsem ti to už říkal."

Hoseok se podrbal na zátylku, "je to možné, mám paměť, jako zlatá rybička." Začal jsem přemýšlet odkud je vlastně Hoseok, "Kwandžu, že ano?" Hoseok přikývl, nebyl moc nadšený, že to vím, určitě se chtěl pomstít, ale to se mu nepovedlo.

"A teď Felix, podle mě jsi z Busanu." Poznamenal jsem celkem sebevědomě, neboť vím, že Jimin pochází z Busanu a když je Felix jeho bratranec. Jungkook Holmes is back. "Nejsem z Busanu," odpověděl s úsměvem. Nejspíše přišel na mojí dedukci. Dále si vzal slovo Hoseok, "Soul," měl úplné otazníčky v očích. "Ne," jeho to zřejmě bavilo. "Okey, Daegu?" Odpověď byla pořád stejná.

S Hobim jsme vyjmenovali snad všechny města. "Já to vzdávám." Hobi se vysíleně svalil na postel. "Ty jsi se snad nenarodil v Korei." Pronesl jsem jen tam. "Správně," oba jsme zpozorněli. "Tak kde jsi se narodil." Felix vybouchl smíchy, když uviděl naše výrazy. "Jsem ze Sydney." Vzal jsem polštář a přetáhl jsem ho s ním. "Ty klokane," aspoň říct, že nejsi z Koree. "Neptali jste se," propukl v nezastavitelný smích, i když po chvíli toho začal litovat. Neboť jsme ho s Hoseokem začali nemilosrdně lechtat.

Čas strašně rychle utíkal, a když jsme si řekli, že už jeho trápení ukončíme, byla půlnoc. "Je čas jít spát," poukázal jsem na hodiny, co vyseli na zdi. "Ano, mami." Řekl Hoseok, a Felix to zopakoval. "Ano, Jine," skoro přesně.

No nic zítra nastane ten den, jsem vyděšený. Nejen z toho, že bych mohl prohrát, ale teď už i z toho, že je zde Han. Nevím co má ten člověk za lubem, ale nic dobrého to nebude. Taehyung a Yoongi mají, také strach a to mi na klidu moc nepřidává.

Zavřel jsem oči a nechal jsem se unášet do říše snů. Doufal jsem v bezesnou noc, nebo v něco hezkého, třeba v Taehyunga. To raději ne, ještě bych měl ranní stoják a jak bych to potom těm dvěma vysvětloval. No určitě blbě. Kluci klid, jen se mi zdálo jak to dělám se svým učitelem, ale to je přece normální ne.

Můj dnešní sen byl dost živý. Zdálo se mi o matce o tom závodu co byl před několika lety, při němž přišla o život. Vyděl jsem slzy v Teaho očích a snahu se k ní přiblížit, jenže najednou tam matka nebyla. Stál jsem na Taeho místě já. Ječel jsem a nevěděl proč. Poté mi to došlo, přede mnou ležel Přízrak a pod ním mrtvé tělo Taehyunga. Snažil jsem se k němu dostat, ale někdo mě silně držel. Nemohl jsem se z toho sevření vykroutit. Po chvíli co mi už docházeli síly, jsem se na osobu co mě držela podíval. Byl to Yoongi, můj hyung. "Hyung," byl jsem rád, že alespoň on je v pořádku.

Však jakmile se naše oči střetli z lítostného výrazu se stal bolestný. Jeho sevření okolo mého těla povolilo. Yoongiho tělo se sneslo k zemi. Znovu jsem začal šílet. Stihl jsem Yoongiho chytit, aby se nepraštil o chladnou zem. "Pomoz mi," pronesl a rozplynul se na popel s bílými květy, co odvál vítr. On je pryč, nikdo mi už nezbyl. Padl jsem na kolena a začal můj hysterický pláč. Trhal jsem si vlasy, abych alespoň trochu ušetřil psychické bolesti.

Tohle ne, nemůžu na tomto světě zůstat sám, přemýšlel jsem nad lidmi v mém životě. Jin! vzpomněl jsem si na hezkou vzpomínku s ním jak mě učil správně skákat a sliboval mi, že za odměnu mi něco uvaří, a k tomu mi povídal vtipy, které ani trochu vtipné nebyly.

Přede mnou se objevil Jin. Na tváři měl zklamání. "Jine!" Vykřikl jsem a rozběhl jsem se k němu. "Zklamal jsi," pronesl a těsně přede mnou se rozplynul jako pára. Na zemi po něm zbyla malá zlomená, dřevěná vařečka.

"Ne!" Znovu jsem spadl na kolena a nevěděl co dělat. Propukl jsem v pláč. "Tak už se kruci prober!" Ucítil jsem štiplavou bolest na své tváři. Prudce jsem otevřel oči, které byli plné slz a vyšvihl se do sedu. Felix s Hoseokem stáli u mé postele se znepokojením výrazem. "Jungkookie, klid byl to jen zlí sen." Pohladil mě Hobi po ruce, s kterou jsem lehce škubl. "Co se ti proboha zdálo?" Vyzvídal Felix, já jsem, ale neměl náladu mu na toto odpovídat. "Já," zasekl jsem se nechtěl jsem o tom mluvit, chtěl jsem na ten sen zapomenout.

"To je jedno Kookie," Hobi se pomalu vmáčkl na mojí postel za mnou. Felix udělal to samé. Oba mě uvěznili v obětí. Bylo to příjemné. "Dobrou noc," Také jsem se k nim přitulil a šel znovu spát, naštěstí už bez nočních můr.