Jezdecká akademie Galgi

Pětašedesátý

Chvíli jsem zíral na strop a poté co jsem zjistil, že mě opravdu nic nebolí jsem se zvedl. Pan Kim zatím slezl z koně a rychlím krokem, jaký mu jeho noha povolovala ke mě došel. "Promiňte, ale já nevím co dělat." Bál jsem se na něj podívat.

"Jsi v pořádku, Jung doprovoď ho na ošetřovnu. Pro dnešek to pro tebe stačí." Mluvil klidně, snad i připomínal Brita. Hoseok seskočil z koně a došel ke mě. "Opravdu ti nic není?" Bylo vidět, že ho můj stav opravdu zajímá. Bylo to od něj hezké.

"Dobře tady je Jin, já jdu zpět na hodinu a také nechci dostat vařečkou takže pá." Hoseok se vypařil jak pára nad hrncem. No dobrá tedy, zaklepal jsem na dveře. Hned se v nich objevil vyšší muž s tváří jako z nějakého časopisu. "Vy jste pan Jin." Nesměle jsem se ho zeptal, trochu mě vadilo, že znám jen jeho křestní jméno. K doktorům jsem měl ohromný respekt.

"Jungkookie," obmotal kolem mě své ruce. "Jsem strašně rád, že tě vidím. Strašně jsi mi, nám všem chyběl. Teď když jsi zpět, bude zase vše dobré." Vychrlil ze sebe nadšeně, to jsem nějaký spasitel nebo co.

"Promiňte, ale nevím o čem to mluvíte." Jeho úsměv se rázem vytratil. "Takže ty tu nejsi z vlastní vůle." Pokynul mi tedy, abych vešel dovnitř. "Co tu tedy děláš Jungkooku?" Nahodil vážnou tvář. "Neměl by jsi tu být, když si nic nepamatuješ." Kde je ten usměvaví pán, co mě přišel otevřít. "Jsem zde abych si vzpomněl, doma mě nemají v lásce a ke všemu se mám oženit s dívkou kterou skoro neznám. Neříkám, že není skvělá, jen je to vše strašně narychlo."

"O tomto raději nikomu neříkej, že jsi zasnouben. Nemělo by to hezké následky." Spojil ruce za zády a podíval se z okna ven. Zdá se, že hodina již skončil a po venku pobíhá hodně studentů. "Doufám, že si brzy vzpomeneš pro dobro všech." 

"Kdo tě sem vlastně dostal?" Vytáhl z šuplíku vařečku. Zřejmě už chápu, proč se tak rychle vypařil. "Hoseok, Felix a Jimin." Jin zapřemýšlel, ty dva si podám a Jimina přenechám Yoongimu.

"Dobrá a důvod návštěvy mé ordinace?" Položil mi další otázku. "Pan Kim mě sem poslal," Zapřemýšlel, "zřejmě tě nechtěl na hodině." Projel si mě od hlavy až k patě. "Zhubnul jsi," konstatoval. Já nevím kolik jsem mohl mít předtím. "Nemyslím si, spíše kvůli tomu, že jsem spadl při prvním skoku."

"Některé věci by se zapomínat neměli." Proč se cítím tak špatně, mám pocit, že všem se stýská po tom klukovy, co tu byl a já jím ho nemohu dát. Nějak se tu necítím dobře. Možná dříve to byl můj domov, ale teď už pro mě nejspíše není.

"Bolí tě něco?" Přišla další otázka. "Ne nic mi není, byla to malá výška." Pousmál jsem se na něj, znovu to bylo samé. První dojem úžasný, ale poté co se dozví, že si stále nic nepamatuji se chovají zcela jinak.

"Jine provedl jsem něco?" Chci vědět co se tu stalo, proč se chovají takto. "To je složité Jungkooku. Prosím tě už jdi." Složité, takže se něco stalo, komu jsem co provedl. "Jestli jsem někomu něco provedl, chci to vědět a jít se omluvit." Vyhrkl jsem, stoupl jsem si a začal kolem sebe máchat rukami.

"Ne a prosím už jdi." Zdá se, že jsem ho hodně znejistil, vždyť tu po něm řvu. "Omlouvám se nechtěl jsem." Svěsil jsem ruce podél těla a byl na odchodu. Nechápu co to do mě vjelo. Začínám přicházet kdo jsem byl. Nejhorší je, že tím člověkem již nejsem.

Zavřel jsem za sebou dveře a po tváři mi sklouzla jedna neposedná slza. Měl bych jít, rozešel jsem se jenže  jsem si neuvědomil, že jsem vlastně v jiné části budovy. Došel jsem až do podkroví, kde bylo pár gaučů, vypadalo to tu hezky, trochu do papie stylu.

Na jeden jsem si sednul a zkoušel jsem urovnat svojí mysl. Myšlenky, co se mi honily hlavou, byli hlavně o mojí budoucnosti. Nevím, prostě nevím co dál. Nejednou se mi něco zalesklo před očima. Byl to odraz světla z pod jedné komody co zde byla.

Nemohl jsem odolat a k lesklé věci co byla po ni, jsem natáhl ruku. Byl to malí nožík, na kterém se již usadila vrstva prachu. Bodlo mě u spánku a vybavila se mi jedna vzpomínka. Tedy pokud to byla vzpomínka. Povíval jsem se na své zápěstí a viděl tam malé vybledlé ranky.

Stalo se to, vzpomínka obsahovala mě a Taehyunga, jak na mě řve v této místnosti a já. To jsem až takový zbabělec. Třeba mou ztrátu paměti nezpůsobil nikdo jiní, ani to nebyla nehoda. Třeba jsem se chtěl zabít?