Jezdecká akademie Galgi

Osmý

Seděl jsem u stolu a hypnotizoval jídlo. Nemám na něj vůbec chuť, kdy jsem vlastně naposledy něco jedl? Vůbec jsem si nevzpomínal. Vypadalo to ale opravdu dobře, ale můj žaludek si prostě řekl, že nechce.
Všichni začínali dojídat své porce a odcházet z jídelny do svých pokojů, někteří už ve svém oblečení, ale bylo tu i dost studentů, kteří se zde pohybovali v uniformě. Dost se to tu za to dobu vylidnilo. Zprvu si ani nebylo kde sednout, ale teď tu není obsazená ani čtvrtina stolů. Ve předu u velkého okna, kde zřejmě jak jsem poznal, seděli učitelé a zaměstnanci, jsem uviděl toho bělovláska, Jina, pana otravného, a toho druhého Kima.
"Půjdu už nahoru, je dost pozdě, a tak rychle skočím do koupelny, než dojdeš, ať to netrvá věčnost nehodlám si hrát na Whiskas." Whiskas? To mě bude muset objasnit, ale než jsem stihl cokoliv říct se zvedl k odchodu.
Hoseok opustil prostory jídelny, on vše snědl a já jsem se pořád přemlouval k nějakému soustu, ale prostě ne a ne. Vždyť je to jen jídlo. Jídlo je fajn, snažil jsem se přesvědčit sám sebe.
"Čau Jeon." Někdo si ke mě přisedl, to jde na večeři hodně pozdě.
Byl to ten kluk, který mi pomohl na koně. "Čau a díky." Musím uznat, že mi dost pomohl, nebýt jeho, tak má pan otravný další důvod mě nesnášet. "Když tak já jsem Felix, Lee Felix" natáhnul ke mě ruku, aby se mi řádně představil. "Jeon Jungkook." Potřebuji aspoň někoho s kým se bavit, abych se nezbláznil, i když z Hoseoka se zblázním určitě. Jeho ruku jsem přijal a zkusil se pousmát, ale moc mi to asi nevyšlo. Dlouho jsem se neusmíval, nebyl důvod. 
"Hele Kooku chceš vysvětlit, jak to tu chodí?" Mírně jsem přikývl na souhlas, hodilo by se to vědět. "Takže," otočil se na učitele, kteří ještě všichni seděli u stolu a o něčem diskutovali během své večeře. "Kim Taehyunga už znáš, dnes jsme měli s ním hodinu, nechceš ho nasrat, to mi věř, učí na této škole parkur a vlastní čtyři koně ve stáji, na které nedá dopustit a jeden z nich je k tvé smůle Přízrak a ke všemu Přizrak je jediný potomek Kiri, jeho prvního koně. Naučil se na ní jezdit, ale před rokem umřela. Takže bych ti radil, aby sis napsal poslední vůli co nejdříve. Normálně jezdí na Přízraku on, ale v dohodě se školou jsem všichni koně k dispozici pro studenty. No mohl jsi si vybrat ještě Sugar, ale to by jsi už ležel v márnici." Zasmál se, ale mě do smíchu zrovna dvakrát nebylo a není se čemu divit. 

"Dále ten vysoký vedle něj je jeho starší bratr Kim Namjoon. Je celkem v pohodě, snaží se být přátelsky a rad pomůže, specializuje se na dostih. Když třeba nechceš tahat sedlo rád pomůže, jen bacha je to občas chodící katastrofa. Dále Jina nejspíš znáš, na vstupní prohlídku musí všichni a pokud ne upřímnou soustrast. No funguje tu jistá hierarchie a Jin i když se tváří mile a vše je na jejím vrcholu, neboli buď je po Jinově nebo prostě není."  To mi už došlo. "Ten uprostřed je ředitel, ten tě zajímat nemusí. Nic neučí jen se stará o chod školy a si s ním ani v životě nepromluvíš. Nezajímá, nezajímá." Pokračoval po jednotlivých lidech u stolu. 

"A ten na kraji," ukázal na nižšího bílovláska, "je Min Yoongi, nezkoušej ho naštvat, i když on je podrážděný pořád. Kdyby mohl nic nedělá, učí drezuru a zároveň je to zdejší veterinář. Když uvidí cokoliv špatně, že by to mělo jenom trochu toho koně bolet, seřve tě na tři doby, dokáže být někdy i milý, ale to jen opravdu ojediněle."  Řekl mi Felix, byl jsem za to rád, aspoň vím na koho si dávat pozor, abych nevyletěl. "Doufám, že jsem ti aspoň trochu pomohl." Pousmál se začal se cpát večeří. "Ani nevíš jak."
Felix dojedl a také odešel a já zůstal pořád u stolu s jídlem, kterého jsem se ani nedotkl. Chtěl jsem se zvednou a tác odnést, jenže jsem za sebou někoho uslyšel. "Jungkooku od tohoto stolu se nepohneš, dokud to nesníš." Stál nade mnou Jin a evidentně to myslel vážně. Neměl však na sobě svůj lékařský plášť, ale teplý hořčičný rolák. Potkat ho takto na ulici, určitě by mě nenapadlo, že by mohl být doktor.
Uběhlo dalších deset minut a jídelna se opravdu vylidnila, seděli tu už jen učitele a zhruba dalších deset studentů se mnou. Jin už své jídlo dojedl a jen posedával u učitelského stolu a něco svým kolegům vyprávěl k jídlu. Myslím, že jsem dokonce na obličeji pana otravného zaznamenal úsměv.

Zvedl jsem se od stolu, že to prostě odnesu, ale jakmile jsem jen odsunul židli se můj pohled střetl s tím Jinovým. Ukázal na mě svým ukazováčkem a potom ho posunul níže. On ze mě nespustí oči. Není zřejmě vyhnutí. 

Sakra je to jen jídlo! Rychle jsem vše do sebe teda naházel. "Tak je hodný." Usmál se na mě Jin, opravdu mě bude kontrolovat. Společně s mým prázdným talířem si to odkráčel z jídelny. Čekal tu jen až dojím jak potupné. Odnesl jsem prázdný tác a vyšel zpátky do pokoje, abych si už konečně lehl do postele. Bylo mi ještě hůř a myslel jsem, že snad sebou seknu a hlavně tři patra, hlavně když první dvě patra mají dost vysoké stropy.