M.i.n.e // Luke Newton FF

- 65 -

JSEM ZPĚT!!

JÁ SE TAK STRAŠNĚ OMLOUVÁM, ŽE JSEM WATTPAD TAK ZAZDILA... ALE TENHLE ROK PRO MĚ BYL NAPROSTO ŠÍLENÝ. UPŘÍMNĚ NECHÁPU, JAK JSEM HO MOHLA ZVLÁDNOUT. SLIBUJU VŠAK, ŽE VÁM ZAČNU VŠE OKAMŽITĚ VYNAHRAZOVAT ♥ DÍKY VŠEM, KTEŘÍ SE SEM JEŠTĚ VRÁTÍTE!

UŽIJTE SI NOVÝ DÍL!

* * * * * * * * * * *

„Kam bys vyrazila radši?" dostal se konečně k jádru věci. „Pokud tedy někam. Můžeme samozřejmě zůstat doma a pustit si Netflix. Jen my dva. Je to čistě na tobě."

Chvíli jsem zpracovávala fakt, že Luke mluvil v množném čísle. My. Opravdu jej ani nenapadlo, že by se ve společnosti klidně mohl objevit beze mě? Najednou mě zahrnoval do všech svých plánů? Nechápala jsem to. „Mohl bys na tu akci přece jít sám. Mně se přizpůsobovat nemusíš."

Překvapivě se mu obočí nespokojeně stáhlo, rty se našpulily. „Já ale nechci jít sám. Chci čas trávit s tebou."

Nevím, zda se mi ve tváři odráželo pohnutí, jež jsem cítila, ale pravdou je, že pro mě Lukova slova znamenala víc, než by si dokázal představit. Možná je nemyslel vážně. Možná se cítil poblouzněný, za jeho chováním se mohly skrývat i ty nejsobečtější pohnutky, ale mému srdci na ničem z uvedeného nezáleželo. Plně se oddávalo tomu, že se Luke zajímal.

„Nevím, jak se to stalo, ale když nejsme spolu... hrozně mi chybíš."

Spodní ret se mi roztřásl námahou pramenící z mé snahy potlačit pláč, jenž mi stoupal hrdlem. „Chci poznat tvé přátele. Mohli bychom jet na farmu?"

V očích se mu na vteřinku objevil zvláštní záblesk. Beze slova vzal mou tvář do dlaní a sklonil se k polibku. Byl jemný, procítěný, opatrný a zároveň naléhavý. Vzal mi dech, slova, vzal mi všechny myšlenky. A vzal mi i veškerou individualitu. Byla jsem jeho.

„Chuti tvých rtů se nikdy nenabažím," zamumlal mi s jemným úsměvem do úst. „Kdykoli se ocitnu ve tvé blízkosti, dokážu myslet jen na to, jak se tě dotýkám. Je mi s tebou tak strašně dobře..."

Navzdory kráse jeho slov mě tupě bodlo u srdce. Bála jsem se. Že celá změna Lukova chování nepramení z žádných ušlechtilých pohnutek. Měla jsem strach, že další bolest už neunesu. Kdybych si ho pustila do srdce a uvěřila, že ke mně něco cítí, byla bych mnohem zranitelnější. Křehčí. Netušila jsem, kolik toho ještě vydržím.

„Jsi nádherná."

Jedno slovo. Jediné slovo na mě zapůsobilo jako rána obrovskou palicí. Odvrátila jsem se, sáhla po okraji pokrývky a přetáhla si ji přes obnažený hrudník. Chvěla jsem se, rty se třásly potlačovaným pláčem.

„Co se děje?" uchopil mě dvěma prsty něžně za bradu a obrátil mou tvář zpátky k sobě. V očích se mu zračila nefalšovaná nechápavost. Která se mě kdovíproč dotkla ještě víc. Vysmekla jsem se mu tedy znovu. „Neříkej to. Nejsem nádherná. A ty to víš taky. Musíš to vědět!" Můj kratičký monolog zněl naléhavě, ačkoli jsem jej prakticky jen šeptala. Náhle mi došlo, co jsem v posledních dnech prováděla. Dovolila jsem Lukovi, aby se mě dotýkal. Aby mě viděl tak, jak mě Pán Bůh stvořil. Aby si prohlížel vše, čím při našem opětovném shledání tak pohrdal.

Rysy obličeje mu prolétla bolest. „Proč tohle říkáš?"

„Ty dobře víš proč," odsekla jsem mrazivým hlasem. Náhle jsem se cítila nepříjemně. Nekomfortně. V kůži, jež působila cize. „Co tu se mnou vlastně děláš? Proč tu jsi? Proč se mě dotýkáš a díváš se na mě, jako bych pro tebe opravdu něco znamenala?" Začínala se do mě dávat hysterie. Zřejmě na mě konečně zapůsobily všechny události posledních dní.