Moments

PROLOG

   Před třemi týdny mi bylo devět let. Seděla jsem s rodiči v obývacím pokoji a sledovala letmo s nimi detektivní seriál, na který se každý čtvrtek dívali od dvou hodin do čtvrt na čtyři. Mezitím jsem si hrála s mými malými a přesto velice roztomilými panenkami ve velkém dřevěném vyrobeném dvoupatrovém domku. Závěsy byly z máminy puntíkované sukně a stoly se židlemi z každoročního jarmarku v centru. Každý rok do něj přibývaly poličky nebo drobné nádobičky. Letos jsem si do něj, ačkoliv přes silný zákaz od táty, vyprosila novou skladní skříňku do kuchyňky. 

   Máminy blonďaté vlasy sestřižené dost na krátko se čepýřily všemi různými směry, když ležela na gauči před televizí. Hnědýma očima pozorovala před sebou zápletku pana strážníka a pachatelem vraždy, ale koutkem sledovala i svého manžela, jenž ležel na druhém konci gauče. Jeho tmavě uhlem nabarvené vlasy se pod náporem tuženého gelu ani nehnuly. Čistě nepříčetnýma modrýma očima sice sledoval televizi, ale myšlenkami bloudil nad něčím jiným. 

   Později odpoledne jsme se měli vydat na cestu za tetou Elis, máminu sestru. Bydlela v malém městečku až za Amsterdamem, takže každá cesta tam trvala nejméně hodinu a půl. Pozvala nás na takovou - jak ona říkala - menší rodinnou oslavu mých narozenin. Všechno brala strašně zodpovědně a chtěla vše pořádat sama. Táta s chutí nesouhlasil, ale máma ho přemluvila pod podmínkou, že neměli mít s Elis na sebe kousavé poznámky. Nepadli si odjakživa do oka. Elis jí ho pořád vymlouvala, ale máma se prostě nedala. 

   Do pokoje náhle přišel můj čtrnáctiletý bratr, John. Jak táta vždy říkal, černá ovce rodiny. Chodil oblékaný jako temný bezcitný kluk, kterému na nikom nezáleží. Ve skutečnosti byl úplně jiný. Posadil se ke mně a já ho přitom pozorovala. Nechal si z protestu dělat určené domácí práce podle táty ostříhat hlavu. Takže teď vypadal jako velká hlava pouze s jemným chmýříčkem. Vzal si do ruky paní Jenny a začal si se mnou hrát.

   Byla jsme tichá domácnost. Moc věcí jsme si neříkali, ale za to hádek tady bylo požehnáno.

   ,,Dej, že paní Jenny mluví s Kristofem," promluvila jsem tiše a přesunula jsem k němu panenku Kristofa.

   ,,Co kdyby paní J se s Kristofem rozešla a začala chodit s Terrym?" navrhl a Kristofa vyměnil za panenku v domku. Zlověstně jsem se na něj podívala.

   ,,Co znamená rozejít se?" zeptala jsem se nechápavě a John jen zakroutil s úsměvem hlavou.

   ,,To pochopíš, až budeš starší," zákeřně zvedl obočí a já jsem ho mou rukou pleskla do ramene.

   ,,Balíme se k tetě Elis," řekla něžně máma a já jsem se v mžiku zvedla z podlahy a utíkala do pokoje. Tam jsem si vzala své věci, které jsem si chtěla vzít s sebou. Do pokoje vzápětí vstoupil John a vzal si pouze ze společného stolu sluchátka s walkerem. Seběhli jsme oba dva schody dolů a nastoupili jsme do prostorného Fiatu černé barvy. John mne pomohl zapásat a vyčkali jsme na rodiče.

   Jeli jsme po silnici plné zatáček. Když jsme se dostali na rovnou silnici, máma pustila rádio na odlehčení nálady. Táta ho rychlým pohybem vypnul. Viděla jsem mámu, jak se na něj očima plnýma rozhořčení  podívala. Napjatě jsem je sledovala.

   ,,Proč opět po několikáté vypínáš rádio? Co ti zase přelétlo přes nos?" mírně podrážděně na něj zavrčela. Tátovo ruka stiskla volant silněji.

   ,,Nemám rád, když při jízdě poslouchám muziku."

   ,,Pane Bože! Proč ti to tak vadí?! Normální lidi si v autě povídají a nebo poslouchají muziku z rádia! Ale ne, jenom my musíme být zticha jako pěny."

   ,,Nenavážej se sakra do mě! Jdi si radši umývat ty svoje přenádherný sošky slonů od tvojí matky, jo?" hádali se jako psi. Začali na sebe vytahovat špínu, kterou omlívali několik let. Už mě to přestalo bavit. Při každé sebemenší chybě se začali štěkat. John se přidal, když se táta ne moc příjemně rozhořčil o mámě. Začal ji bránit. Za tohle Johna nenávidí. Občas - tedy skoro téměř vždy - jsem si přála, aby se přestali navzájem odsuzovat.

   Jako by se čas zastavil a všechno se zpomalilo. Najednou se auto vymrštilo do vzduchu. Jen jsem viděla rodiče, jak proti sobě křičeli z očí do očí. Poté kapota auta narazila do zmrzlé země. Všichni prudce vystřelili dopředu. Zavřela jsem oči a ušima mi procházel pištivý a tupý zvuk zkracujícího se kovu. Roztříštěné přední sklo se rozletělo všude. Mámin tlumený křik se rozlehl ven z auta a auto se kutálelo ze stráně dolů. Po druhém přetočení jsem nic nemohla vnímat. Vše se rozplynulo do ticha. 

   Probrala jsem se po týdenním kómatu. Byli jsme každý v jiném oddělení. Táta s Johnem byli na oddělení s lehkými úrazy a já s mamkou jsme byly na jednotce intenzivní péče. Sebrali jsme se opravdu až po měsíci.

   John s tátou seděli u nás v pokoji, už jsme s mámou byly probuzené, ale já byla pořád trochu omámená. Mé první slova, které vyšly z mých úst, byly docela děsivé a překvapující:

   ,,Stalo se co?" všichni v pokoji na mě upoutali pozornost. Sama jsem se podivila. Po příchodu doktora nám bylo vše vyjasněno.

   Následkem mého přehazování slov byl úraz nervového systému (respektive mozku, čelního laloku, Brocova centra). To způsobilo takzvaný aneuryzmat. Léčit se dá pouze chirurgicky. Naši našli, že dosud přímý zákrok není.

   Styděla jsem se za to. Párkrát jsem skoušela psát podle přímého slovosledu, ale pokaždé mě to přesměrovalo na obrácená slova. Každý můj pokus se nezdařil.

   Naučila jsem se s tím žít tak, že jsem úplně vynechala veškerou komunikaci se společností. Byla jsem jako šedá myš, která se schovávala před světem. Než abych vypustila z pusy nějakou bláznovinu, radši jsem se pokoušela zůstat potichu. Když jsem se potřebovala dorozumět, napsala jsem větu podle následku aneuryzmatu a oni si to museli přečíst odzadu. Pro mě to problém nebyl, ale když jsem viděla výrazy lidí, kteří si to přelouskávali, viděla jsem zmatenost a nelogičnost. Jako kdybych byla úplně odjinud.

   Tahle doba je přizpůsobená tomu, že každý musí být bez chyby. Nesmí se ani opovážit udělat sebemenší problém, se kterým vstoupí do společnosti. Pro něj je to potom život hanby a neuznání a bohužel i bez úcty.

   Někdo se za to stydí, někdo si to užívá.

   Sama jsem s tím nebyla šťastná, ale na tom nezáleželo.

   Udržet to co nejdéle pod pokličkou, na tom záleželo.

   Každý se ptal, co se se mnou stalo. Kolovaly zvěsti, že jsem byla tak prolhaná, že mi kvůli tomu rodiče uřízli jazyk. Ale známe, jedna bába povídala. Rozhodně, lepší povídačku jsem nikdy neslyšela.

   Od té nehody se změnil celý můj svět. Začala jsem se uzavírat do své ulity, tak i John. Ten si odkráčel z nehody v pořádku. Jenže jeho uzavření neznalo konce. Táta ho začal trestat a bít.

   Proseděla jsem tolik měsíců v koutě společného pokoje sama, aby vše přestalo. Doufala jsem, tedy chtěla jsem, abychom byli zase normální rodina. Zase ti, kteří si umí pomoci v nejhorším. Ti, kteří se chrání navzájem.

   Ale najednou mi to zde připadalo...tak cizí.

   Nepoznávala jsem domov. S Johnem jsme táhli za jeden provaz, máma se k nám občas přidala, když táta nebyl nahněvaný. Ale to se stávalo zřídkakdy, kdy on nebyl nahněvaný.