Moments

Chapter forty-two

Meddie

Vedle sebe slyším tiché oddychování. Nohy mám propletené s jinými a drží mne v pevném objetí. Nemůžu se probudit ani vylézt. Nechci zkazit tuhle chvíli, která netrvá věčně. Proto otevřu oči a studeným vánkem, který neobvykle ovane mou odhalenou kůži se oklepu. Lukův stisk zesilní. Levou rukou, kterou mám odkrytou peřinou přikryji mé tělo. Opatrně se otočím čelem k andělovi z nebes. Hruď se mu zvedá v normálních intervalech, víčka se mu lehce chvějí a rty má pootevřené. Pousměji se nad ním. V téhle chvíli by se na něj nemohl nikdo zlobit. Vypadá jako padlý anděl převtělený do lidské podoby kluka, který hraje v nejznámější kapele. Volnou rukou ho pohladím po tváři s jemným strništěm. Víčka se otevřou dokořán. Blankytně modré oči zaregistrují mé a já jen s úsměvem pozoruji jeho další způsoby probouzení.

"Dobré ráno, krásko," zazubí se. Nad tím pojmenováním mi naběhne husí kůže. Chvíli musí zkazit má ranní rutina. Oči se mi rozšíří a začnu zrychleně dýchat. Posadím se.

"Meddie, jsem tady, dobře?" Luke starostlivě řekne a podívá se mi do očí. Dech se pomalu rovná do normální frekvence. Opravdu nemá moc zkušeností s uklidňováním.

"Pojď ke mně," přivine si mě na hruď. Cítím jeho vypracované tělo, jak se pomalu uvolňuje. Tohle tělo chci vidět bez trička...o tom jsem stoprocentně rozhodnutá. Naježí se mi z představy chloupky na rukou. Nenápadně přejedu rukou po jeho břiše a v zápětí jí dávám na záda. O můj bože...on má pekáč. A takový...tvrdý. Proč teď studuji jeho tělo? Luke si položí hlavu na mou a kolébá se mnou ze strany na stranu. Úspěšně to pomáhá na uklidnění. Podívám se na něj nahoru. Vlasy má připláclé na hlavě než včera. Natáhnu ruku k jeho vlasům a odhrnu je z čela. Zůstanou trčet do všech stran a mě cuknou koutky. Zaculí se a vlasy si urovná nějak uspokojivě. Nakloní se ke mně dolů a vášnivě mě políbí.

"Jak ses vyspala?" zamumlá do polibku. Odtáhnu se od něj. Rozhlédnu se po mém telefonu, který se nikde v mé blízkosti nenachází. Povzdychnu si. Kde je... uvidím ho na stole. S neochotou se zvednu z vyhřáté postele a jdu ke stolu. Pohled zakotvím na mobilu, který ukazuje půl sedmé ráno. Tak brzo? Zadívám se na novinkách na twitteru.

"Hodláš se přesunout ještě do téhle postele nebo tam zůstaneš beze mě?" ospale zívne a já odvrátím pohled od obrazovky. Leží znovu zachumlaný v peřinách a opírá se o ruku. Pobízí mě pohledem, aby tam neležel sám. Vypnutý mobil odložím na stůl a při zalezání do postele ještě zavřu okno. Lehnu si vedle něj a zaraženě se dívám do stropu. Bohužel si mě přitáhne dost těsně k sobě. S úsměvem si věnujeme eskymácký polibek. Motýlci v břiše zběsile poletují.

"Dneska mám zvukovou zkoušku na zítřejší koncert. Moc bych si přál, abys tam šla se mnou," vykouzlí štěněčí oči. Já nevím...ráda bych poznala, jaké to mají hvězdy na zkouškách, ale musím se zeptat Elis. Jen na to kývnu a položím si hlavu na jeho rameno. Zavřu oči a nechám se unášet na vlnách romantiky a uvolnění. Jsem ráda v jeho blízkosti a těším se na každý den s ním, jenže ty skončí - ne hned, ale brzy ano. Až odletím z Los Angeles, naše cesty se rozdělí a každý se vrátí do svého obvyklého života. Chci s ním být pořád, ale nedokážu přesně říct, jestli to zvládneme na dálku. Láska hory přenáší. Hlavně musíme doufat. Prstama mi krouží na zádech a vytváří malé kroužky, které se mění na velké. Spokojeně zavrním.

,,Life's a tangled web,

  of cell phone calls and hashtag I-don't-know.

  And you you're so caught up,

  in all the blinking lights and dial tones.

  I admit I'm a bit of a victim in the worldwide system too,