Moments

Chapter sixty-six

Meddie

Poslední píseň z alba od Queenů dohrává v ten pravý čas. Letadlo totiž přistává. Uvnitř se rozšířilo dost velké dusno a horko. Malé děti křičí o sto šest. Rodiče už musí být unavení, anebo některé to vůbec nezajímá. Několikrát sem v noci přišla letuška, jestli by je nemohli zklidnit. Přeci...kdo by začal skoro ve dvě ráno křičet jako beze smyslů, že chce jíst? Já měla celý let klid. S teenagerkou jsme udržovaly bezpečný odstup a oplacovaly jsme si ignoraci. Ano, poznala mne, ale jak jsem zjistila, zrovna mě neměla v lásce. Jediné štěstí. Bohužel jsem nezůstala klidná doteď. Každým bližším metrem se vrcholil můj strach. Nervozitou se třepou ruce i nohy. Letuška ohlásí v rozhlase, abychom si odepnuli pásy a zároveň poděkovala za společnost, kterou jsme letěli. Poslechnu a vystupuji v zástupu z letadla. Pro změnu ovane mou tvář teplý vítr. Příjemný pocit zaplní zbylé aktivní mozkové závity. Následuji všechny, jak pokračují v cestě do haly. Bundu přehozenou přes rameno ovážu okolo pasu. Otřu si spocené čelo. Nevěřili byste, kolik je tady lidí a kolik je tady stupnů...já to tedy taky nevím, ale myslím, že přes třicet stupňů Celsia. Fahrenheity opravdu počítat nebudu. Počkám na svůj kufr, až přijede ke mně na pásu. Vezmu si ho a chvátám na záchody. Zamknu se do jedné kabinky a z kufru si vyndám džínové šortky a černé tříčtvrteční tričko. Převléknu se do toho i s připravenými sandály. Dosud oblečené šaty vložím do kufru a se slunečními brýlemi vycházím ze záchodů.

Teď nastane ten problém...jsou čtyři hodiny odpoledne a já nevím, kam mám jít. Musím se s tím poprat sama. Nebo napíši jednomu z kluků? Zrychlenou chůzí vycházím z budovy a mířím k lavičce. Na ni si sednu a konečně vydechnu. Dostala jsem se až sem, není cesty zpět. Výřezem mezi stromy a budovami se rozprostírá nádherný západ slunce. Unešeně bez dechu sleduji tu přírodní krásu. Usoudím o druhou možnost. Zapnu si twitter. Dlouho se načítá, jelikož zde je na wi-fi připojeno hodně lidí. Kliknu na soukromou zprávu Ashtonovi.

xxSweetsAndKissxx: Ahoj Ashtone, potřebuji pomoc...dost velkou pomoc...

Ani ne za půl minutu mi odpoví. Nakrčím obočí. Přijde mi to divné. Právě, jako kdyby na tohle čekal.

xxAshton5SOSxx: AHOOOJ MEDDIE! MÁM TĚ RÁD! S čím potřebuješ pomoct?

Usměji se nad velkými písmeny. Nemůžu říct, že mi nechyběli. I ty sakramentský týdny za něco u nich stály!

xxSweetsAndKissxx: Víš, potřebuji zjistit, jakou má Luke adresu...musím mu poslat zásilku.

Musela jsem to s něčím zamluvit. Nemůžu na něj vybalit, že jsem přiletěla. Hned by byl všude běs - například v novinách. Ochotně mi napsal adresu a samozřejmě se vyptával, co bych mu měla údajně posílat. Napsala jsem si adresu na kus papírku. Zandavám mobil do kapsy a rozhlížím se po nějakém taxíku. Když vidím jen samé a samé zástupy lidí, přejdu dál od budovy letiště a zamávám na jeden taxík. Taxikář si mne všimne a bez rozmýšlení zastaví na volném místě. Uslyším dívčí vřískot. Udělám leknutím krok dozadu. Dívka opodál ukazuje přímo na mne a pohybuje se dosti rychle. Taxikář hbitě bere můj kufr a pokyne, abych si nasedla. Nemůžu se odlepit od země. Rozšířené oči dokořán sledují přibližující se dívku ve fialových šatech ke mně. Vzpamatuji se a vlezu do taxíku. Podám dopředu lístek s adresou.  Promnu si nepochopitelně oči. Co to sakra mělo být?!

Nervózně si okusuji nehty a poklepávám nohama. Za chvíli se složím na zem, očekávám to. Vzpomínám si stejný stres před mém prvním a posledním mluvním cvičení o sarančatech. Starý pán za volantem povídal spoustu rodinných ač zábavných zážitků. Nějakým věcem jsem trochu nerozuměla. Spíš vůbec. Čím dál víc mě ohromuje socializace lidí. Každý se pustí do konverzace, i když necítí povinnost to vylíčit. Nebo snad naopak? Nemám svobodné myšlení. Nedokážu v tomto okamžiku myslet. Panebože, vždyť už brzy budu u něj! Cesta trvala zhruba hodinu. Taxikář zastavil u zastávky. Pár metrů dojdu sama. Vřele poděkuji a podám mu pár drobných dolarů, co zbyly z Ameriky. S nechápavým výrazem je přijme a radši odjede jinam. Zastavím se. Rozklepané nohy pokládám jednu po druhé před sebe. Srdce mi bije až v krku a potí se mi ruce. To nemůže být možné. Takhle vystreslá ani nemůžu být. Klepu zubama do chodu noh. Mám opravdu zvláštní pocit v břiše. Uvidím požadované číslo domu, ve kterém by se měl můj přítel nacházet. Dávám si velký pozor, abych mne nikdo neviděl. Nechci přilákat moc pozornosti.

Tak Madison, nádech, výdech...jen dýchej.

Kousnu se do tváře. Mám strach. Obrovský. Pustím rukojeť a připažím. Pípne mi v kapse zpráva. Divoce zamrkám. To snad není možné...chystám se udělat zásadní seriózní  krok do života a teď mi zrovna musí někdo psát. Pro jistotu se rozhlédnu kolem, jestli třeba někdo nepozoruje jednu zbabělou a nerozvážnou dívku stát jako trubka u dveří s kufrem. Všude je mrtvo.

Natáhnu ruku před sebe ke zvonku. Všimnu si, že je úplně roztřesená jako osika. Ušklíbnu se.

Tak dobře, Meddie. Hlavně to nepodělej.

Hlasitě vydechnu.

Na tři.

Raz...

...dva...

...tři.

Rozezní se zvonek a mám potřebu utéct.

___________________________________________________________________________________

Hi guys!^^

AAAAAAA

NECHÁVÁM VÁS NAPJATÉ...?

Mám hlad a chce se mi plakat. Umírám touhou se dozvědět víc, co vy?

Bože. Je mi fakt divně.

Potřebuju vidět vaše dojmy z Moments! Máme toho za sebou už docela dost, takže šup šup!

Taky vám vrtá hlavou, jak to má Ashly (Lily a Ashton)?

Těšte se na další část. Už teď vám můžu slíbít, že minimálně 1000 slov tam je. Zatím se tam řežu smíchy, když píšu.

With all love my darlings :*

* terka69 *