Moments

Chapter twenty-four

Song v médiích.

Meddie

"Jaká to bude barva slečno?" zeptala se laskavá paní, co mě měla nabarvit. Podám ji tmavě ořechovou barvu, kterou jsem koupila dneska v obchodě.

"Dobrá volba, bude vám slušet a lépe se bude potom odbarvovat, jestli se rozhodnete zpět na blonďaté," usměje se na mě do zrcadla a já jí úsměv oplatím. Ve škole si mě naštěstí nikdo nevšiml. Žádné narážky na mou osobu. Nic, zase jako vzduch. Jsem za to ráda. Stefanie dnes ve škole nebyla. Zase přijde jen v pátek si vyzvednout vysvědčení.

Včera se konala ta rozlučka s Elis. Bylo to opravdu úžasný. Grilované maso i šampaňské. Konečně i já jsem mohla ochutnat. Lily u mě zůstala až do noci. Samozřejmě přišla ráno pozdě. Ve škole se nehodlám měnit k horšímu. Mám výborné výsledky a nechci si to pokazit. Mohla bych i získat stipendium na konci příštího roku, ale nijak o to nestojím. Elis a malou Rosie ráno John s Miou odvezli na letiště. Stihla jsem se s nimi rozloučit a to se neobešlo bez kapek slz. Ztěží jsem se držela. Pravděpodobně se uvidíme na Vánoce.

Nedostanu ho z hlavy. Nedostanu z hlavy i ten příspěvek. Hodně mi to ublížilo. Copak z toho nemá černé svědomí? On? Nikdy. Žádná celebrita nemá černé svědomí z ničeho, co udělala. Dívají se dopředu a myslí jen na sebe. Naivní blondýna si myslela o něm něco jiného. Nemá cenu se do toho znovu plést. Akorát to zničí sešité stehy, které už jsou teprve v polovině. Pořád mi bude ležet v hlavě, dokud nepoznám okouzlujícího jiného muže, se kterým se budu cítit šťastná.

Holička mi vlasy nabarvila a trochu sestříhla. Před nabarvením přes zrcadlo přehodila plášť. Už se těším na ten moment překvapení. Budu si muset zvyknout na nový účes. Na nové já... Když holička sundavá plášť, mrazí mě po zádech. Dám si ruce na holá kolena. Bože můj! Vypadám...jinak. Jinak jako v dobrém. Perfektní, úžasné a bombastické! Odvedla velmi výbornou práci. Vypadám zcela jako jiný člověk. Už oříškové vlasy mám spadané na ramenou a jsou tam vidět různé odstíny. Jsem maximálně šťastná a hodně nadšená!

"Velmi vám to sluší," usměje se holička a já přijmu její kompliment. Podám jí několik bankovek a vyrazím z obchodu ven. Rotterdamské slunce září do všech koutů ulic. Musela jsem jít až do centra města. Lidé na lavičkách popíjí hřejivé nápoje a povídají si o všem; o práci, o rodině, o letních prázdninách... Klidně bych si prázdniny zkrátila o měsíc, možná o měsíc a půl. Ráda bych chodila do druhého patra školy, kde se nachází prostorný balkón s hudebními nástroji. Každý rok je v září slavnostní koncert ukončení prázdnin a začátek nového školního roku. Zvou tam všechny studenty i s rodiči. Hrávala jsem tam na klavír, dokud ho nevyhodili a nedali tam elektrický keyboard. Od té doby se zničil můj sen hrát ve škole na klavír a od té doby nenávidím keyboardy. Když tak přemýšlím, mám na měsíc brigádu u Johna - na farmě. Červenec je celý zarezervovaný brigádou, nad kterou strávím jedenáct hodin. Bereme si přesčasy, abychom si vydělali aspoň něco navíc. A co bychom dělali doma? Občasné procházky a ležení a skuhrání nad tím horkem, které zavládne v srpnu. Mám v merku několik starých a slavných měst v Holandsku, které lákají dobrodružstvím a kulturou. Mohli bychom se tam v srpnu jet podívat.

Procházím rušnými ulicemi a hledám cestu domů. Znám to zde jako své boty, ale je tady tolik ulic a zatáček, kdo si má všechno pamatovat. Doufám, že mě nepoznají média. Nechci být v novinách ani televizi. Ať si jedou támhle za Lucasem, on potřebuje společnost. Teď jen zajistit, aby mě nikdo neviděl ani nevyfotil. Přemýšlím, že až to utichne, zase budu blondýnou. Nechci se skrývat po celý život, že jednou byl úlet s ním. To nedává ani smysl. Nenechám si zkazit život jedním namyšleným klukem, který se tam připletl a nechce jít pryč... Ztrápeně vzdychnu a upravím si sluneční brýle na nose. Musím to nechat být. Nikdy se neobjeví a proč by se třeba vrátil za mnou? Za malou blbou blondýnou, u které byl na večeři a její bratr mu řekl o naší rodině?

Procházím okolo rybníků a majáku, až docházím k našemu domu. Projdu skoro rozpadlými vrátkami a všimnu si přetékající schránky s poštou. Posbírám je i ze země a vše nastrkám do tašky přes rameno. To je hodně divný... Vejdu do chodby, ve které si zuji boty a svléknu si letní bundu. S taškou mířím na kuchyňský stůl. Vyložím její obsah a zpatřím plno dopisů a nějaké noviny. Prohlédnu si jejich adresu. John, John, John, John,Mia...já. Kdo by mi posílal dopis? S pokrčeným obočím se na tu obálku podívám. Velká, prostá obálka...ach tak. Zase nějaké upomínkové dárky od společnosti, u které jsem si objednávala novou knihu. Bez váhání ji otevřu a z obálky se vynoří jejich menší leták. Usměji se pro sebe a leták nechám ležet zvlášť. Složím všechny zbylé noviny a obálky veprostřed stolu a vydám se s taškou nahoru do svého pokoje. John a Mia jsou asi v práci. John se možná vrátí v pět. Tašku hodím k posteli a sundám si brýle. Upoutá mě svůj odraz v zrcadle. Přejdu k němu blíže a pozoruji se. Tmavě oříškové vlasy se nevlní okolo mého obličeje. Pořád vypadám stejně. I když mi bylo patnáct. Stejný obličej, akorát se změnily rysy. Ve tvářích se mi tvarují malé pruhlubně. A mám jedno oko větší - to je zřejmě normální. Nemám co dodat, můj vzhled mě překvapil.

Zakroutím nad tím s úsměvem hlavou. Sáhnu po tašce a připravím si věci na zítřek. Díkybohu, že v tomto týdnu nic nepíšeme - žádné testy. Učíme se do středy a ve čtvrtek je basketballový turnaj, na který jdeme. Téměř polovina třídy na něj chodí. Na základní škole jsem se v něm také angažovala i jsem jezdila na skateboardu. Basketball byl můj život spolu s hraním na klavír. Teď by mohl každý říct, že si vymýšlím.

Ne, nevymýšlím si.

Mám k tomu své důvody. Na prvním stupni jsem basketball hrála kvůli zábavě, ale když přišel druhý stupeň a nahrnovaly se na mě problémy se šikanou a problémy v rodině, vybíjela jsem se tam do vyčerpání. Milovala jsem to. Když zkončila škola, zkončil i basketball. Ke skateboardu mě popostrčil brácha, který mi pomáhal zvládnout brzký odchod dětství a začátek povinností. Občas si na něm zajezdím, ale nezvládám zatáčky. Udržím rovnováhu, ale nedokážu zatočit. Vždycky skončím na zemi a John si mě kvůli tomu dobírá. Moc to neřeším, protože každý má své chyby. A chyby jsou lidské. Snažím se být mírumilovná a spravedlivá vůči všem, ale musím toho nechat. Můj čas právě odešel.

V pátek je každoroční vysvědčení a každý žák a podvraťák se na něj těší. Buď prolezou do dalšího ročníku nebo budou hnít ve stejném. U nás se tohle nikdy stát nemůže. Mám ve třídě všechny zazobané spolužáky, že i kdyby měl ze všech předmětů nedostatečné, stejně by prošel. Rodiče by si zašli do školy a pěkně by je podplatili. A potom...potom jsou prázdniny, plné zábavy a cestování...

S křivým úsměvem se odeberu k oknu. Vidím pouze polní cestu vedoucí k nám. Po které přišel ten blonďatý kluk s čistě modrýma očima jako studánky. Nechybělo mnoho a mohl mě vidět, jak mě pánbůh stvořil. Pobaveně sr nad tím usměji a odvrátím pohled z okna. Pozbytek dne uklidím a vyperu. 

____________________________________________________________________________________

Hi guys! ^^

Meddie a tmavá...sluší jí to?

Meddie nedostává z hlavy Luka...dokáže se změnit a zapomenout?

Blížíme se k 2K čtení Moments! Je to pro mě neskutečné číslo, po prvé jsem šílela, když měla M 300 přečtení. Dreams come true.

Neskutečně vám děkuju...je to pro mě vážně krásný a že někdo čte ty mé výpady fantazie...

PS: nechci za 2 dny do školy :'(

With all love my darlings :*

* terka69 *