Moments

Chapter eleven

Meddie

Hrozivým a zároveň zděšeným pohledem se na něj podívám. Nechci, aby sem John přišel a udělal tady nějakou strašnou scénu. A vůbec nechci, aby se vyptával, jestli to není můj kluk. Taková je i Mia. Uslyším ze shora otevírání dveří. Neváhám a tahám ho do koupelny. Zavřu a natisknu se co nejvíc na dveře, abych mohla slyšet, co se děje. Cítím v sobě takový adrenalin. Vím, není to třeba utíkání z vězení, ale mě to bohatě stačí se takhle cítit. Koutkem oka se dívám na něj, co dělá. Aby tady třeba něco nerozbil. Zase si to tady prohlíží. Nechceš si tady udělat rovnou fotku?!

Povzdychnu si a snažím se poslouchat dění vedle. Zatím se nic nedělo, jen někdo šel ze schodů, ale ne sem naštěstí. Podle těžkých kroků a hlasitého zívání usoudím, že to byl John. Zase šel pro něco k jídlu. V tom jsme s Johnem stejní. Pořád chodíme v noci nebo v pozdních hodinách večerních pro jídlo. Nevím už ani proč, ale je to zvyk. Když moje instinkty ví, že už šel nahoru, opřu se zády o dveře a prohlédnu si ho. Na sobě má černou košili, pod tím černé tílko a černé skinny jeans. To si ještě může nabarvit vlasy na černo a namalovat si tlusté černé linky, jestli chce být emo nebo něco podobnýho. Já si nevšimnu, že na něj zírám dlouhou chvíli a on se mezi tím otočil. Sklopím hlavu v šoku a pomalu se otočím. Trošku blbý.

Otevřu dveře a po špičkách se vykradu z koupelny. Luke, jako správňák, nezapomněl dupnout. Otočím se a ukážu prstem, že je úplně vypatlanej. Jemu vůbec ale vůbec nevadí, že se mohl setkat s mým bráchou a pak bych to musela všechno vysvětlovat já. Odnesla bych to i za něj! No jo, celebritka si na sebe nenechá nic vzít. Jen pokrčí rameny a já se s protočením očí odebírám nahoru do pokoje. Jak slyším, jde za mnou. Vejdu do pokoje a nechám za sebou otevřené dveře. Sednu si na postel a na klín posadím notebook v úmyslu najít nějaký film. Zavřely se dveře. Měla bych asi šílet, že je tady, se mnou, v mém pokoji samotný Lucas Robert Hemmings, ale není tak učiněno. Mně to není příjemný ani otravný. Já nevím prostě, jak se mám cítit. Šťastně? Divně? Úžasně? Čtvrtina mého mozku mi říká, že je to úplně úžasný. Další čtvrtina, že je mi to úplně ukradený a poslední zase: kdyby ti nespadly ty ručníky, nemohl by tady být. No jo, moje dny budou brzy naplněny...

Vedle mě se prohne postel a já si povzdychnu. Né, on mi musí i čumět do laptopu! Madison uklidni se bože! Seš jak nějaká semetrika nebo něco takovýho! Chovám se fakt divně... Po několika neúspěšných pokusů najít nějaký film na prospání tohoto okamžiku jen zamručím a položím notebook za sebe. S prázdným pohledem zírám na mou fialovou zeď. Docela trapné toto. Nevím, jak se mám chovat. Přátelsky? Stydlivě? Já se v sobě fakt nevyznám. Dobrou půlhodinu tam sedím a zírám do zdi. Nevím co dělá on, ale všimla jsem si jen, že se zvedl. Zamrkám divoce očima a ocitnu se opět v realitě. Podívám se po pokoji, kde se ta osoba nachází. Prohlíží mou nástěnku. Nic tajnýho na ní není, ale jestli chce vidět moje poťouchlé fotky s Lily, Johnem, Miou a Elis s jejím velkým břichem, klidně.

Teta Elis byla těhotná. Před čtyřmi lety. Ano, bylo mi třináct. Fotka byla pořízená, když jsme u nich byli všichni i s Miou, Lily a její mamkou. Na fotce jsem však jen já a teta. Chtěla si udělat fotku do svého alba s její rodinou. Je trošku padlá na hlavu (jako všichni v téhle rodině), ale za to super teta. Narodilo se jim krásné, rozkošné stvoření. Holčička. Strejda chtěl kluka, aby mu mohl přidělovat rady o autech a tak dále, ale teta chtěla zase holčičku. Jmenuje se Rosie. Byli jsme i na křtu malé Rosie a hádejte, po kom má druhé jméno? Jasně že po mně. Jsem na to neskutečně pyšná. Malá Rosie Madison. Strašně se mi to líbí. Ale až sem teta přijede, to se budeme muset všichni fotit. Jsem antitalent na focení, takže se vždycky nějak zaksichtím a doufám, že je to aspoň normální. Ikdyž, nějaké fotky dopadly fakt katastrofálně. Zakroutím nad tou vzpomínkou pobaveně hlavou a zvednu se.

Nechci, aby tu byl. Chci být sama, pojídat čokoládovou zmrzlinu z kyblíku a brečet nad smutnými chvilkami romantických filmů! Ale jen tak snadno ho odtud nedostanu. Musím vymyslet nějakou lež... Špatný nápad. Lhaní mi fakt nejde. Co jsem to udělala! Má to ale jednu výhodu, mám tu slavnou osobnost, kdo ví... Tak to ale prr... ( když mám periodu, míchají se mi v hlavě fakt úchylný představy a nejdou zastavit, jsou i na to prášky, takže trochu uklidnění a sebeovladatelnost; ta stydlivá, usměvavá holka, co žije se na těch šest dní schová a vystřídá jí opovážlivá, úchylná a naprosto sebevědomá Madison) Zírám na Luka. Nikdy bych si nepřiznala, že zezadu vypadá ještě líp než zepředu. Hlavní částí je jeho zadek, samozřejmě. Promnu si spánky a říkám si, jestli to myslím vážně. Když se otočí, polekaně se mu podívám do očí. Z jeho očí vyzařuje drzost, šťastnost a únava. Mám velkou postel...

Vzájemně si díváme do očí. Dlouhou chvíli. Vydržela bych to klidně celý den se koukat do jeho blankytně modrých očí. Pomalu se přiblížil jen o krok, aniž by porušil oční kontakt. Další krok. Potí se mi ruce. Zvednu výš hlavu. Už je hodně blízko. Nebezpečně se přibližuje. Když je tak centimetr od mého obličeje, chce spojit jeho rty s mými. Je to neuvěřitelná touha.

Dost!

Rychle přesunu mezi nás mojí dlaň a odtáhnu se. Tak moc bych chtěla, ale je to moc brzo. Hodně brzo. Vím, je přitažlivej, vypadá kouzelně a má určitě úžasnou povahu (aspoň doufám). Jenže já o něm nic moc nevím, dobře, vůbec nic. On ani o mě. Mám jen jedno srdce a nenechám si ho jen tak ukradnout jedním blonďákem s nenormálně modrýma očima. Sklopím hlavu a začervenám se. Znovu. On si odkašle a taky sklopí hlavu. Budu toho litovat, ale byla to správná možnost, aby z toho nebylo něco víc.

"Omlouvám se," šeptne a já se na něj podívám. Určitě je rozhozenej. Ani se mu nedivím. Každá holka mu podlehne, bohužel, já se jen tak nedám. S křivým úsměvem se na něj podívám a položím mu dlaň na rameno. Zvedne oči na mě a já se můžu podívat na jeho oči. Mým pohledem mu naznačím, že je všechno v pohodě. Vlastně, nic se nestalo. Uchechtne se a podrbe se na zátylku. Ruku přisunu zpátky k tělu a podívám se na hodiny. 23.57. To už je tolik?! Páni, to uběhlo nějak rychle.

"Tak abych už šel...ehm...ahoj Med," jak mě to oslovil? Med? Aw... Rychle ho chytím za ruku. Popravdě, nechci, aby šel. Spím tu každičký den sama a s bráchou se mi fakt nechce spát. Příšerně chrápe a kope. Minule jsem vyšla s modřinou na boku a na stehnu. Už nikdy víc. Prosebným pohledem se na něj podívám a vyčkávám, jaká bude jeho reakce. Jen se usměje a otočí se zpátky. Potěšilo mě to. Aspoň tu nebudu sama. Sedne si do takového křesílka, co tu mám a překříží si nohy. Jako vážně?! Od čeho mám tu postel? Zakroutím hlavou a dojdu zhasnout. Poslepu se snažím najít svou postel. Samozřejmě to bych nebyla já, kdybych do něčeho nenarazila. Lehnu si na postel a přikryji se peřinou. Já ale chci, aby ležel vedle mě...

____________________________________________________________________________________

Hi guys! ^^

Já tenhle díl miluju! :') <3 Lucas úplně awww... Fakt nevím, co jsem to vymyslela :D Perioooooodaaaa dělá divy! :D

Čekají vás zase malé otázečky!

Křeslo nebo postel s Meddie? :D nehledejte za tím nic dvojsmyslného! :D

Jaká by byla jejich první pusa nebo alespoň Mediina první pusa? :o

Kdyby zjistil John, že tam je s Lukem, jak by to asi dopadlo? :D

Tákže nezapomeňte komentíky a děkuju za voteees a komenty u minulého dílu!!!

With all love my darlings :*

*terka69*