Moments

Chapter thirty

Meddie

"Meddie, vstávej," uslyším chraplavý hlas, jak mi jemně třepe s ramenem. Rozespale zívnu a posadím se. Nejspíš jsem usnula hned. Podívám se přes malé škvírky v mých očích okolo sebe.

"Ještě zbývají dvě hodiny do přistání," vydechne John a unaveně si vzdychne. Křivým úsměvem se na něj otočím. Nic. Konečně aspoň jednou ho nemám. Oddychnu si. Viditelné kruhy pod očima dokazují, že nespal. Až dojedeme k nim, zapluje určitě hned do postele. Musím si zvyknout na časové pásmo. O kolik, že je to hodin...o devět. Už si vzpomínám. Klesá mu hlava dopředu a dozadu. Podložím mu jí mou mikinou, aby ho nebolelo za krkem. Musí se trochu vyspat. Když to tak počítám, u nás musí být osm hodin dopoledne. K tomu mínus devět, což je v Los Angeles jedenáct hodin v noci. Takže dorazíme v jednu hodinu ráno. Zdá se to být divné, když jsme letěli o půlnoci a přiletíme o hodinu později. Podívám se z okénka. Letíme nad noční Amerikou. Všude blikají malá světýlka. Noční život nezná hranice. Zaujatě pozoruji pomale ubíhající krajinu a všímám si křičících lidí v letadle. Nechápavě se na ně otočím, co to provádí. Malé děvčátko si hrálo s vodou a vililo ho na zem. Rodiče na něj nadávají a ona pláče. Má nechápavost stoupla. Vždyť je to jen obyčejná voda, neřekla bych, kdyby to byla kyselina. Odvrátím pohled od nich a zkontroluji Johna. Tvrdě usnul. Aspoň něco. Zastrčím si sluchátka s uklidňující hudbou v podobě Yirumy hrajícího na piáno do uší. Nemám náladu je poslouchat. Pohodlně se usadím do sedadla a přitom zírám z okna. Klíží se mi oči, tak je zavřu, ale nezaspím. Poslouchám uklidňující tóny piána. Někdy si musín opsat noty a zkusit je zahrát. Yiruma skládá hodně krásné melodie. Snad nejvíce se mi líbí od něj Maybe.

"Žádáme vás, abyste se připoutali. Budeme přistávát," ohlásí letuška. Otevřu oči a vzbudím Johna. Ten se ihned připásá a zmateně se rozhlíží okolo. Já se taky připásám. Zalehnou mi obě uši, tak zatnu čelist. Účinně to pomáhá. Ozve se hlasitý potlesk, když přistaneme. Hned potom se všichni účastníci odebereme ven z letadla. Udělá se mi nevolno, tak chvíli stojím a nadýchám se čerstvého vzduchu. Nemohla bych dělat letušku nebo pilota. Ani zůstávát v uzavřených prostorech bez oken. Nedělá mi to dobře. S Johnem se přesuneme do osvětlené budovy rovnou k pásu se zavazadly. Trvá to nějakou chvíli, než přijedou naše tašky. S našimi taškami jdeme ven čekat. I když je jedna hodina ráno, je tu dost horko. Na lavičce před letištěm si odložíme tašky a já si udělám culík. John se zatím rozhlíží okolo, jestli nevidí...jaké mají vlastně auto? Pomůžu mu pozorovat. Ne na auta, ale do oken z dálky. Nebudu obcházet každé auto jako nějaký maniak. V tom uvidím v dáli dvě přicházející osoby přímo k nám. S velkým úsměvem se rozuteču k ženské osobě a vrhnu se jí hned do náručí. Teď by byla legrace, kdyby to nebyla Elis...

"Ahoj zlatíčka. Jaký byl let?" zeptá se Elis s viditelným nadšením a já na ní unaveně pohlédnu.

"Ale jo, dalo se to zvládnout. Jen kdyby vedle nás ta malá holka nebrečela," vzdychne si John a vezme obě tašky.

"Tak to je normální. Když letím já do Miami, každý let sedí vedle nějaký chlápek, který mě pořád pozoruje. Vypadá jako stalker s bradkou jako Brumbál," zasměje se Bobby a vezme si od něj obě dvě tašky. Začnou se o ně přetahovat, ale uloví je Bobby. John se uraženě zatváří a následuje ho k autu. Já s Elis jdeme za nimi do...Volva. Jo, už vím, jaké mají auto. Hned, jak naloží naše věci si sedneme do auta a jedeme k nim domů. Projíždíme nočními ulicemi a nikdo nepromluví ani slovo.

Zhruba po půl hodině dorazíme k nim. Bobby zaparkuje na vydláždéném dvoře plném různými druhy tropických rostlin. Venku to vypadá trochu jako džungle. Elis to s těmi květinami přehnala. Bohužel teď nemůžu vidět všechny barevné květy. V domě se vůbec nesvítí. Taky, když malá Rosie taky spí a nikdo tam není. Teta se strýcem jsou oba trochu blázniví. Nechají Rosie doma, když odjedou nejmíň půl hodiny pryč. Jejich dům je poněkud obří. Dům má dvě patra a přízemí. Stojí v divné poloze. Architekti staví dost deprimující tvary budov, ale tohle je fakt...strašný. Nemá cenu to popisovat, protože to ani nelze. V přízemí se nachází místnost nazvaná 'Zimní zahrada.' Nestačí, že má džungli venku, musí ji mít i vevnitř. Dále pracovna; patří především Bobbymu, kde má různé plány a nákresy. Obrovská vstupní hala zdobená nejrůznějšími prvky ze všech koutů světa. Ještě v přízemí najdeme posilovnu s rádiem na kardio a další cvičení. Přesuneme se do prvního patra, kde je zase obrovská moderní kuchyně s různými urychlovači času a pomocníky. Jídelna je také spojena s kuchyní. Vše laděno do černo bílé. Vlastně přízemí a první patro se zdá jako výpad z dávných časů, kde nejhezčí ženou byla Marilyn Monroe. Mají to vše tak skvěle sladěné. Přestanu s rozplýváním se nad tímto domem a pokračuji. V prvním patře najdeme přímo přepychový obývací pokoj, kde hlavním lákadlem je domácí kino. A poslední místnost v tomto patře je koupelna se sprchou, vanou a záchodem samozřejmě s umyvadly. A poslední částí v tomto domě je druhé patro. Zde se nachází koupelna a pět ložnic. Opravdu se to tam vejde. Nedělám si legraci. Jedna ložnice s dětskou postelí patří Elis a Bobbymu. My s Johnem máme také speciální pokoje. Můj byl růžový s jednorožci a s kočičkami a Johnův s raketami a s figurkami gormitů. Tajně doufám, že na mě nevyletí mí jednorožci. Jinak pokoje pro hosty jsou laděné do kávové až sytě žluté barvy. Vše nám ukazovala přes kameru. Najímají si občas služky, aby jim pomohly uklízet. Když na to mají peníze...

Musím podotknout, nechtěla bych šlapat tolik schodů, jen abych se mohla vyspat. Opatrně vylézám z auta a beru svou tašku. Pracně vyjdu schody a otevřu předem určený a vybojovaný pokoj. Rozsvítím, ale v tom musím zavřít oči. Doprčic, světlo. Než si zvyknu na světlo, slepě vyhledám postel a před ní položím tašku. Otevřu oči a rozhlédnu se po pokoji. Opravdu veliký bílý nápis 'Madison' zdobí fialovou stěnu u postele. Museli to tam přidělat, protože to tam nebylo. Usměji se a posadím se na luxusní a zřejmě drahou postel. Bobby navrhuje domy i nábytek, takže nejspíš navrhl i tuhle postel, která je opravdu pohodlná. Povadne mi úsměv. Moje probuzení s křikem. Bože prosím... modlím se zbytečně, protože to nemůžu ovlivnit. Smířím se s krutou pravdou a položím tašku na postel. Najednou mám dost energie. Vybalím si věci do skříně a hygienické prostředky donesu do koupelny. Tam se rovnou vysprchuji a v šedé košilce s huňatými růžovými ponožkami se vydám zpět. Mobil si napíchnu do nabíječky a položím ho na stůl. Zalezu do postele.

Nemůžu usnout. Prolétává mi hlavou jediná osoba.

On.

________________________________________________________________________________

Hi guys!^^

Příjezd do Elisiny a Bobbyho vily. Je mega velká :Oo

Thank you for votes and readers!!^^

With all love my darlings :*

* terka69 *