Moments

Chapter eight

Meddie

Probouzí mne jemné šimrání slunce po ruce. Otevřu oči a zpanikařím. Mám takový zlozvyk; když se probudím někde jinde než doma v mé posteli, dostanu vždy panický záchvat. Ne velký, ale dá se to považovat za záchvat. Mám to po mamce. Měla to stejný. Takže se moc těším až probudím svého kluka (teda jestli ho budu mít někdy v budoucnu) mým panickým pláčem. Hned zdrhne. 

Zrychleně dýchám a snažím se sama sebe uklidnit. Pracuji na tom hodně dlouho. Začala jsem s tím v deseti. Po čase se to stávalo těžším a těžším. Trvá mi to někdy i hodinu. Akorát to překonala Lily, která mě uklidňovala půl hodiny. Za to jsem jí fakt vděčná. Po hodně dlouhé době už cítím, že dýchám v rytmu. Tiše si oddechnu a zavřu oči. Teď je čas zjistit, kde se opravdu nacházím. Vnímala jsem ten nemocniční zápach. Pro úplné zjištění otevřu oči a pohled zabodnu na židli vedle mě. 

Za ten den, jak předpokládám, tady nikdo určitě nebyl. Vždyť jsem tu teprve jeden den. Porozhlédnu se dál po místnosti. Bílé stěny a zatažené žaluzie. Rukou, ve které mám zadělanou hadičku si protřu oči. Páni, jak jsem mohla skončit v nemocnici. Otočím hlavu na levou stranu, k oknu. V tom se potichu otevřou dveře a z nich nakoukne kaštanová hlava. Lily.

Radostí se jí zrodí malé jiskřičky v očích a přiběhne ke mně. Pomalu se zvednu do sedu a vtáhnu jí ke mně do objetí. Začne mi vzlykat do ramena. Začínám popotahovat, ale udržím to v sobě. Nemůžu říct, že mi nechyběla, já to vlastně nevěděla. Po chvíli se odtáhne a utře si hřbetem ruky neposedné slzy.

"Ty čtyři dny, co ji byla v kómatu, to tu bylo na nic. Jsem ráda, že ses probrala," řekne a usměje se. Počkat...já byla v kómatu čtyři dny?! Vykulím na ní oči a spadne mi brada skoro až na zem. Ona se na mě podívá nechápavým pohledem a já jen zakroutím hlavou. Čtyři dny... Absolutně nechápu. Už se těším na Stephanie, opravdu. Ale, chudinka se nám vrátila. Nechceš jít ještě jednou na prohlídnu do nemocnice?  Vymažu to z hlavy a zaregistruju otevírající se dveře. Objeví se v nich postarší muž celý v bílém. Předpokládám, že doktor.

"Dobré odpoledne slečno Gale," řekne a podívá se do papírů. Vypadá tak na čtyřicet, víc asi ne. Lily se odšoupne a posadí se na židli vedle mě. Vezmu jí ruku a stisknu. Nevím, co mám cítit. Jestli strach nebo štěstí, že jsem se vůbec probrala. Doktor se zamračí do papírů a podívá se na mne. Doufám, že to není něco vážného.

"Takže," odkašle si a tím dodá na dramatu.

"Slečno Gale, byla jste čtyři dny v kómatu. O tom už asi víte. Vaše hlasivky jsou ještě více poškozené, než byly. Je to poslední šance na operaci, jinak..." dál už nic neříkal. Teda spíš jsem už to nevnímala. Zhluboka se nadechnu a zavřu oči. Já tu krávu zabiju... Panebože, pomoz mi nějak. Na tu operaci si v životě nevydělám. Takže se budu muset smířit, že do konce mého života neřeknu ani 'a'. Nechci otravovat ani Johna a nedejbože Lily. John má primitivní práci a Lily...ta se chce stát zpěvačkou oper. Musí si na to vydělat. Z očí mi začnou padat slzy. Tohle se nemělo stát. Neměla jsem jít s Lily do toho pitomého divadla, nepotkala bych Luka, nepřišel by mi tu peněženku vrátit, nemusela bych teď ležet v nemocnici po škrcení a s výčitkami svědomí!

"Necháme vás tu ještě den na pozorování a zítra přijďte podepsat papíry..." spíš můj brácha... Když odešel z místnosti, dohnal mě panický záchvat. Ta představa je...strašná. Do konce života neříct nic. Podívám se ubrečenýma očima na Lily. Taky nemá daleko od pláče. Vrhnu se jí kolem krku a začnu plakat naplno. Já to nevydržím. Nevydržím neříct jediný slovo. Lily mě konejšivě hladí po zádech a já nemůžu přestat brečet. Jako by se mi svět zhroutil. Odtrhnu se od ní a podívám se jí do očí.Má v nich lítost, strach a zlost. Taky chce zabít Stephanie... Nadechnu se v důsledku zklidnit aspoň na chvíli pláč.