Moments

Chapter seventy-nine

Meddie

Slzy se vyderou na povrch. Stále to bolí, stále citím tíhu na hrudi kvůli němu. Když vidím jeho rozcuchané vlasy, které má přehozené na pravou stranu, jeho oči přesouvajíc pohled na jiný objekt a jeho plné malinové rty, které se drží v rovnoměrné přímce, propadám smíšeným pocitům. Chce se mi křičet, plakat, bušit do všeho možného, ale zároveň chci zavřít oči a vědět, že bude tady se mnou. Chci mít v něm oporu, chci jedině jeho. Zatnu čelist a vjedu si rukama do vlasů.

Přestaň, přestaň, přestaň!

Hroutím se jako papírová zeď. Nezvládám nad sebou udržet kontrolu. Zatahám za vlasy a bolestí přivřu oči. Všechno mi ho tady připomíná. Ne, už dál nemůžu. Vypnu televizi a zvedám se z gauče s jasným cílem - zničit věci, na kterých se vyobrazuje. Přes kapky slz nevidím na cestu, ale zvládám se vyhýbat nástrahám. Vejdu do mého pokoje. První věc, která mě upoutá na fotky, je nástěnka. Naštvaně vytrhnu z nástěnky jednu, kde jsem já a Luke v náručí. Zmačkám ji v ruce a hodím na zem. Takhle to pokračuje dál až tam nezbyde ani jeden předmět s ním. Prohledám šuplíky a z nich také vše vyházím. Vezmu do ruky malý papírek. Otevřu ho a mně se vybaví úplné začátky našeho seznámení. Několikrát si vzkaz s jeho číslem přečtu. Pevně ho ve dlani zmačkám a vší silou ho švihnu proti zdi. Hysterický záchvat ovládne celé tělo a já se složím na zem. Nadechnu se a pláču. Selhala jsem.

Vzlyknu několikrát za sebou a zklopím hlavu k nohám. Je mi na nic. Všechen zármutek mě ničí. Padám jako dům z karet. Stačí pouze jedno fouknutí a i to je srazí všechny na zem. Poslední naděje opadla už před třemi týdny, kdy jsem si uvědomila, že je nemožné chodit s celebritou. Chtějí nadstandart, mají nadstandart. Pokud se nestane, seženou si ho, nemají s tím problém. Mají vždy vyšší nároky, ale já jsem byla zaslepená. Zaslepená, hloupá dívka, která se nechala kolébat v náručí. V náručí, ve kterém chtěla najít oporu a bezpečnost. Ze začátku se to zdálo, ale potom se stisk v náručí zvolnil a pak úplně vypařil...

Tak to v životě chodí, nikdo si nikdy nevybírá dobu, místo, lidi okolo sebe a lásku.

Seberu své kousky ztrhané duše a mysli a sednu si na postel. Rozhlédnu se kolem. Všechny věci z šuplíků anebo z nástěnky se povalují všude možně po podlaze. Co mám dělat...

Přesunu si k tomu koš a vše do něj naházím. Nechci mít s tím nic společného nadále. Nehodlám vrátit vzpomínky na dobu, kdy jsem byla s ním šťastná. Byla blbost letět i do pitomýho Los Angeles a jít na tu akci. Argh...proč jsem se nechala překecat.

S uklidňujícími nádechy a výdechy se přemisťuji zpět dolů. V obývacím pokoji zatopím v krbu a stoupnu si před okno. Mám strach. Mám strach z toho, že se tady nějakým zázrakem objeví a bude mě chtít zpátky. To se nesmí stát. Povzdechnu si a sednu na gauč. Pustím televizi a ihned ji přepnu na něco jiného. Na třetím kanále dávají další nudný seriál o chirurgických zákrocích. Mně je to úpřímně úplně jedno. Nedostanu ho z hlavy. Ať se snažím pochytit nějaké vtipné momenty, které by mě přesunuly v mysli jinam, vždy se mi vybaví něco spojeného s Lucasem.

Po pár hodinách zírání na bednu mě to přestane bavit. Zvednu se z gauče a dojdu si pro jablko. V tom uslyším dupot a já rychle přiklusám. Za dveřmi se o rám opírá vylekaný John, který mne jaksi nečekal. Pomohu Johnovi i Mie dovnitř.

"Nemusel si tam skoro usínat u toho stolu," vytkne Mia a podrážděně si vyzuje boty. John se při kroku na ni otočí s nadzvednutým obočím.

"Tak si jdi spát ve čtyři hodiny!" přeskočí mu hlas. Mia si jen odfrkne a mumlá si něco pro sebe. Pomůžu ji s budnou a potichu se přesouvám zpět na gauč. Sednu si do tureckého sedu a zaraženě hledím na protější stěnu. Pořád se ve mně mísí různé ač nepříjemné pocity. Dnes opravdu nejsem ve své kůži.

"Meddie, seš v pohodě?" přisedne vedle mě Mia a já na ni otočím hlavu. Oči plné otázek se pomalu vpíjí do mých. Mám jí říct pravdu? Na rtech vytvořím jemný úsměv a zakroutím hlavou. Zklopím hlavu a nahrnou se mi do očí slzy. Periferním viděním uvidím, jak si John zapl televizi. Mia na něj naštvaně sykne. Vypadá to, že ji dneska asi dost vynervoval.

"Tak to vyklop a ty, Johne, neopovažuj se ji zesílit," probodne Johna pohledem. Ten se zamumláním vypíná televizi a sedá si ke mně z druhé strany. Začnou se mi třást ruce. Radši se pokusím je zmírnit ve stisku, ale to se roztřepou ještě více. Nádech, výdech...

'Chybí mi. Každý den na něj myslím a nevím, co mám dělat...prostě nemůžu přestat.'

Vše ukážu znakovou řečí a propuknu v pláč. Dočkám se reakce od Johna, který těžce vydechne. Mia si mě přivine na rameno a pohladí po zádech. Pláču do jejího ramena a tím vypustím všechno, co se událo.

"Víš, láska občas nevýslovně bolí. Někdy tomu stačí dát čas," řekne Mia. Nadechnu se a setřu slzy.

"Určitě ti to chtěl říct, jen nevěděl jak a v jakou chvíli. Jsme lidi, děláme chyby. Z chyb se vlastně učíme. Vím, že ti zlomil srdce, ale bude tady zase milión jiných kluků, kteří na tebe čekají."

____________________________________________________________________________

Hi guys!^^

Meddiin totální kolaps...ach, já jsem nervově v háji.

Zvládne Meddie se s tím poprat?

A co Luke, který se objevil v televizi? Jaký máte na něj názor?

Miina a Johnova rodičovská chvilka. Příprava na malé.

Schválně...co si myslíte o všech postavách a jak to má podle vás dopadnout nakonec? Ráda si přečtu vaše nápady :3

Jajajajajajaaa.
Statistiky : 29,1k přečtení, 2,06k votes, 88 komentů, #3 in Teen Fikce.

DĚKUJU! JSTE NEJLEPŠÍ!!!

With all love my darlings :*

* terka69 *