Moments

Chapter nineteen

Meddie

Hned potom, co všichni dojedli, jsme se pustili do nové konverzace o něm. Dozvěděla jsem se, že má dva bratry. Já bych to asi nerozdýchala. Jediná holka mezi dvěma zvířaty. Všude poházené smradlavé a špinavé prádlo a možná jenom spodky... Říkal, že jeho nejstarší bratr - nejspíš Jack - včera požádal o ruku jeho dívku. U toho jsem se musela pousmát. živě si to přestavuji. Blonďák s pronikavé modrýma očima jako Luke si kleká před pohlednou dívku... John se nadechuje k nějakému proslovu. Podle jeho už skleněným očím poznávám, že to nebude moc příjemné téma. Narovnám se na židli, že se mnou trochu zavrže. Ano, moc kvalitní židle to nejsou.

"Abys tady o rodině nevyprávěl jen ty, tak tě musím objasnit ohledně naší rodiny. Předem tě upozorňuji, že to moc příjemné nebude a jestli se někde dovím, žes to někde vypustil, něco tě nemine. Mám důvěryhodné zdroje," řekl John a výhružně zakroutil přitom prstem. Nechápu, proč musí má rodina dělat takovéhle krávoviny. Stejně to k ničemu není. Zakroutím hlavou a promnu si spánky. Ušetřete mě tohoto divadélka... Pozoruji Johna, jak se nadechuje. Za chvíli bude vědět krutou pravdu o mých rodičích.

"Když ještě žili naši, fungovalo to tady jako po másle. Meddie zbožňovala rodičovskou společnost jako všechny děti až na mě. Já ovšem musel být jiný. Tehdy jsem nenáviděl svět. Nenáviděl jsem nikoho, akorát mou malou sestřičku," usměje se nad tím. Matně si to pamatuji. Když jsem přišla do jeho pokoje (který jsme měli samozřejmě společný), byl pomalovaný skoro celý pokoj na černo. Byla jsem ráda, že mi nechal aspoň čtvrtku pokoje na žluto. Táta strašně vyváděl a dole v kuchyni na něj křičel, co si o sobě myslí. Tu noc jsem brečela v mámině náručí. Bylo mi líto Johna.

"Mým úhlavním nepřítelem byl táta. Zdá se to být nemožné, ale bylo to tak. Nadával na věci, za které jsem prý mohl já. Mamka ho pořád uklidňovala, ať toho nechá, jenže on si pořád trval na svém. Zkrátím to, vzala si prostě neskutečného hajzla. Pořád opakoval, ať vypadnu z domu, jestli nechci respektovat jeho pravidla. Vůbec nedbal na nás, na rodinu. Mamka si udělala vlastní pravidla, protože jinak bychom měli vojnu. A to by dopadlo velmi špatně," vypráví John s téměř kamennou tváři. Dokáže si udržet kamennou tvář i přes všechny okolnosti. Obdivuji to na něm. Mia má tvář sklopenou dolů a mě se přes okraj hrnou pomalu drobné kapičky slz. Luke vedle mě pozorně poslouchá. I na něm je vidět, že ho to začíná trápit. Elis mezitím, co John vyprávěl někam odešla. Taky neměla s tátou velmi dobrý vztah. Mamce to dlouho ještě před svatbou rozmlouvala, ale mamka se nenechala přemluvit.

"Asi už sis všiml, že Meddie má prapodivnou nemoc, při které se v jiném prostředí probouzí se záchvatem. Má to po mamce. Dokud se nepřestěhovali sem do Rotterdamu, netrpěla tím. Trvalo nejmíň dva roky, než si zvykla. Vždycky jsme jí ráno museli budit sami, aby nedostala ten nepříjemný záchvat," uchechtl se nad tím a já věděla, co myslí. Ve spánku jsme jí namalovali všichni tří jejími šminkami. Když přišla do kuchyně, všichni jsme se začali smát. Pozvednu nad tím jeden koutek úst i přes všechny spadané slzy. To je jedna z mála nejhezčích vzpomínek...

"Jenže jednoho deštivého dne se stal nepříjemný okamžik. Nikomu to nepřeji mít takovéhle probuzení. Ten den jsem uslyšel křik. Mámin křik. Vyskočil jsem z postele a s Meddie jsme běželi rovnou k mamce. Bohužel, než jsme tam doběhli, mamka..." zlomil se mu hlas. Kapky slz padají na mou ruku. Neudržela jsem se...zase. Zatínám zuby chtě nechtě, ale bolest nade mnou vyhrává. Kdybych neseděla, padla bych na kolena. Přes uslzené oči se rozhlédnu okolo. John se drží i s Miou. Na Luka nevidím, jelikož je až moc vysoký na mě. Zvednu pravou ruku, se kterou si utřu slzu.

Když ji ale vracím zpátky na své předešlé místo, ocitá se na mém stehně rozevřená velká dlaň. Bez nějakého zbytečného váhání dlaň položím do jeho a propletu si s ním prsty. Jemně ji zmáčkne a dělá bříšky prstů malé kroužky na mých kloubech. Snaží se mě aspoň lehce uklidnit a možná i sebe. Zdá se mi, že to gesto bylo trochu ochranářské. Nic proti tomu nemám, právě že je to od něj hezké. Sevřu jeho dlaň na důkaz vděku a pořád ji nechávám spojenou s jeho. V mém nitru se míchají smíšené pocity. Nedokážu je popsat.