Moments

Chapter seventy-two

Meddie

Zítra, pátého prosince, odlétám domů. Musím se vrátit. Stoprocentně si vyslechnu od Johna přednášku. Docela se domů těším na Vánoce, ale trápí mi i Luke. Klidně bych ho vzala s sebou, jenže předpokládám, že chce být o svátcích u rodiny. V posledních dnech cítím nenormální tlak na hrudi. Každým nádechem se mi plíce zužují. Nechci být bez něj zase několik kontinentů. Nechci se ho vzdát. Už ta představa několika měsíců mě ubíjí.

Pohodlně se usadím do křesla. Hrající televizi nevnímám, vlastně vůbec nic. Celou mysl zmocňují představy o tom, co se stane potom, až přijedu domů. Bez Luka jsem jako tělo bez duše, jako Archimédův zákon bez vody a tělesa. Nechci být znovu nešťastná. Nemůžu. Divoce zamrkám a zaženu tím slzy. Vše se zdá být jednoduché. Ano - představa, jak tady zůstávám na Vánoce a cestuji s ním po světě je úžasná, ale přebývá zde nejdůležitější věc - rodina. I kdybych měla cokoliv, nikdo nikdy by ji nenahradil. Stejně tak i Lily. Ach bože, Lily...

"Nechceš tady zůstat ještě dva dny?" zeptá se nadějně Celeste. Hnědé vlasy se jí houpají ve vysokém ohonu a starostlivě si hladí pořádně velké bříško. Připomíná mi Miu. Jemně nadzvednu koutek úst, ale zavrtím záporně hlavou. Na tváři jí přistane smutný úsměv.

"Víš, nejseš tak špatná společnice na pokec," mrkne na mě. Vycením zuby a dojde mi, že tohle všechno musím opustit. Uslyším rachot z vedlejší místnosti. Obě zvedneme hlavu.

"Můj bože, já se zblázním z toho," zaslechnu Liz nadávat. Zvednu se ze sedačky a přitom si s Celeste vyměním nechápavý pohled. Dojdu se podívat, co se stalo. Skořápky z vajec jsou rozsypané po celé kuchyni. Liz vypadá, že myslí na něco jiného, než na bezpečnost v kuchyni. Ihned se ohnu pro smeták a zametám pohromu.

"Dneska se mi nic nevede. Uh...děkuju zlato za pomoc," vydechne frustrovaně a sehne se s lopatkou. Pokroutím nad tím hlavou. Je vidět, že se domem šíří dost nervózní energie. Ráno jsem potkala Bena s divným výrazem ve tváři, jakoby se snažil na něco neurčitého přijít. Pomůžu Liz s úklidem a potom se vydávám zpět do obývacího pokoje. Ale než usadím svůj zadek do křesla, zavolá na mě Luke.

"Potřebuju s tebou mluvit...nutně," očima poukáže na schody a k nim se také vydává. Pokrčím obočí, ale nijak to v mysli nekomentuji. Následuji ho až do jeho pokoje. Za mnou zavře dveře. Zaraženě se posadím na postel. Nedokážu rozeznat mimiku v jeho tváři. Mezi obočím se prohlubuje vráska, oči temné a ledové hledí přímo do mých a rty má stažené v perfektní přímce. Stále si udržuje hrdý postoj. Rukama si zajede do vlasů a přistoupí krok ke mně.

"Musím ti něco říct. Ale nejdřív mi musíš ty něco slíbit," tiká očima mezi mnou a plakátem za mnou. Je mi divně. Je to jako když máte v břiše milion motýlů různých velikostí a barev, ale v tom se každý z nich začíná pomalu unavovat a mizet. Bez dechu kývnu. Sedne si na pojízdnou židli a přejede ke mně. Vypadá to fakt komicky, když chce říct něco vážného a on si přijede se židlí blíž

"Slibuješ, že mě budeš mít ráda, i když se dozvíš tohle?" proboha, ať si dělá legraci. Vezmu jeho ruku a položím ji na stehno. Na náznak podpory na ni pokládám tu svou. Pohledem pokynu, aby pokračoval. Jsem strašně nedočkavá. Tiká očima mezi mýma. Hlasitě polkne knedlík v krku a otevře ústa. Nic z nich nevyjde. Nahnu se trochu k němu a pozvednu koutek.

"...já...my...byli jsme v baru. Byli jsme oslavit výhru ve fotbale. Podařilo se nám prorvat se mezi lidmi až ke stoličkám."

"Objednali jsme si jednoho panáka a pak to šlo z kopce. Barman se už neptal a naléval nám dokola," mimika v jeho tváři se změnila z nervózního na roztěkaný. Pořád mi to nedochází. Tak se opili, co to má s tím souviset?

"A...matně si vybavuji, jak jsem seděl vedle brunety a pot-" ani nedořekl větu a před očima mi všechno ztmavlo. Koutky úst se spustily dolů a ruku pomalu nadzvedám až se dostane zpět k tělu. Oči zabodnu na okna za ním a pohled v nich zmrzne. C-cože. To ne. To nemůže být pravda. On...on mě podvedl. Kolena se mi nezastavitelně třepají. Z očí mi stéká plno proudů slz, které se táhnou přes tvář a padají na holá stehna.

"Já jsem to sám ne-" zarazí se, když se prudce zvednu. Nemůžu to vstřebat. Díra v srdci ho tahá celé dolů, to samé se děje s celým tělem. Tíha, která svírá plíce, neustále s plícemi padá do neznáma. Dech se mi zužuje a srdce naopak usiluje o stoprocentní tlukot. Nedokážu ovládat mysl, natož tělo, které se samovolně pohybuje. Sáhnu pro telefon a se slzami v očích klikám na poznámky.

Jak dlouho ses odhodlával mi to říct? Jak dlouho jsi mi lhal do očí? JAK DLOUHO?

Ukážu vzkaz k jeho obličeji. Obávám se, že to nepřečte. V náporu emocí nemůžu zkoncentrovat třesoucí ruce. Přetvařoval se přede mnou. Chtěl na mě udělat dojem, než mě srazí na zem jako jednu z jeho bývalých? Ano, vskutku se mu to podařilo. Poddala jsem se mu jako loutka svému pánovi. Hrál hru, ve které byli zapleteni členové jeho rodiny a skupiny. Tahal libovolně za provázky, až se rozhodl ukončit představení. Měla jsem tenkrát jít dál a nezastavovat se. Nemuselo by se tohle stát.

"Od chvíle, kdy jsem ti neodepisoval," těžce vydechne. To mě dorazilo. Nevěřím mu nic. Jeho ohavný přízvuk, kterým mě vábil pořád k sobě; jeho odporné oči, kterýma vždy lákal o pozornost a v neposlední řadě jeho kruté rty, kterými čaroval úsměvy, pod kterými jsem roztávala. Skousnu si bolestně spodní ret a z telefonu pomalu sundavám prsty. Padá z metrové výšky až na zem, kde zůstane bez zadního krytu. Já blbá, naivní kráva! Dala jsem mu další šanci, aby mě zlomil. Já blbka jsem mu věřila. John měl pravdu, on má vždy pravdu, jen já ho neposlouchám. Měla jsem nasazené růžové brýle, přes které jsem viděla vše podle mých snů. Můj život právě skončil. Pohřbil ho.

Otočím se zády k němu rozhodnuta odejít. Najednou mě chytl za ruku. Nevěřícně otočím hlavu a pohrdavě jeho ruku setřesu. Zahlédnu žádostivý pohled. Nechci nic cítit, nechci mít jeho parfém na mých věcech, nechci být v jeho blízkosti. Totálně to posral.

Nadechnu se a nejrychleji, co to jde, mizím z jeho pokoje. Horké kapky slz padají neúprosnou rychlostí. Nezvládám se ovládat. Neohlížím se, když vycházím z domu. Nohy mě nesou neznámo kam. Je mi to jedno, všechno je mi jedno. Nevnímám jeho hlas, když na mě volá. Jednoduše musím pryč.

___________________________________________________________________________

Hi guys!^^

Vůbec nemůžu spát...tak přidávám část.

Break-up...definitivní?

Lucas se rozhodl vše dát na správnou vlnu, jenže se to vymklo a v Madison se vše řítí k zemi. Vše, co si vybudovala s ním.

Tak co? Taky brečíte jako já?

Strašně moc vám děkuju za tolik hlasů a celkové přečtení!!! Jste úžasní a já nemám slov, když momentálné brečím jako želva...

My sir Clifford, happy 1st anniversary to us <3

Chci vidět vaše názory na celou část!

With all love my darlings :*

* terka69 *