Moments

Chapter one - Family

   Odehrává se pátek posledního dubna, jedenáct hodin dopoledne. Sedím v učebně na matematice. Jelikož bydlím v Nizozemsku v Rotterdamu, mluví se zde poměrně jinak. Většina lidí mluví anglicky, ale úřední jazyk se udává jako holandština.

   Aneurizmat mozkové tepny je vlastně výduť, která vzniká ztenčením stěny tepny. Došlo to až tak daleko, že se mi přehodili slovosled. Žádné dědičné onemocnění, pouze následek nehody, u téže se mi stal úraz nervové cévní soustavy a potom se stalo tohle. Bylo mi řečeno, že se poškodilo Brocovo centrum v čelním laloku. Každý si to plete s němotou, takže občas slyším rozumné a přesto velmi hřejivé komplimenty. Sarkasmus. Vědci po sedmi letech našli částečný zákrok ujmutím kmenových buněk. Samozřejmě bych hned šla, ale naše dosavadní finance nedovolují zákrok uskutečnit.

   Studuji na Hogeschool v Rotterdamu jako všichni ostatní. Nedovolila jsem přestoupit na jinou školu. Nechtěla jsem se cítit jako někdo výjimečný. To by přerostlo buď v přehnané sebevědomí nebo až v hlubinné sebevědomí. Nemám to ráda - lidi, kteří se chovají víc jako bozi než jako lidské bytosti, ale určitě nejsem jediná.

   Vždy místo v lavici obsadím vzadu. Nerada sklízím pohrdavé a otrávené pohledy spolužáků. Všechny hodiny matematiky probíhají se stejným principem. Vzoreček, příklady, opakování, test. Odvrátím pohled z okna. Sychravé počasí za chvíli ovládne celé město. V myšlenkách prohledávám zajímavosti z fyziky, jelikož nám učitelka nasadila do hlavy brouka v podobě fyzikálních zákonů. Nejlepší věc na světě, Newton s jeho zákonem gravitace, Pascalův zákon a Gibbsův. Miluji ty chlápky.

   Ne, dělám si legraci. Zas až takový magnet na učení nejsem.

   Když zazvoní zvonek ohlašující konec hodiny i konec dnešního vyučování, sbalím si věci do batohu. Naše vymazlená třídní parádnice se s ničím nepáře. Přejde k mému batohu, vyzvedne otvorem dolů a všechno učení vypadne. Kousnu se do tváře, abych zadržela otravný úšklebek. Představuji Stefanie Crowds, třídní dámu nebo-li zlomyslnou princeznu. Fandí, jen s těží se tomu dá říkat fandění, jedné punk popové skupině. Nevím přesný název, ale pořád dokola a dokola a dokola básní o tak úžasném hlavním zpěvákovi. Schválně zakřičí jeho jméno blízko u mého ucha. Nejspíš si myslí, že takového si zaslouží ona.

   Rozházené věci posbírám a dám je zase zpátky to batohu. Neváhám jí dopřát jeden pohled se zakroucením hlavy. Batoh si přehodím přes rameno a vydám se zalidněnou chodbou ke skříňce. Očekávám, že se v budoucnu tahle škola rozboří, protože pohled na všechen majetek školy je hrůza. Opatrně ji otevřu a do batohu vložím ještě věci na angličtinu, kterou máme v pondělí a na kterou právě píšeme. Třísknu s dvířky, aby se zavřely. V okamžiku do mě nenápadně narazí frajírek z fotbalového týmu. Nick Rogers. Jejich nenápadnost je tak nenápadná, že ani nenápadný člověk by ji nemohl nenápadně rozluštit.

   Odcházím domů sama. Měla bych čekat na opožděnou kamarádku Lilyette Cassandru McKenzie, ale nechce se mi tvrdnout další půlhodinu venku. Cesta trvá okolo jedné hodiny. Jízda autobusem, který jezdí přes všechny okolní zastávky, vyjde poměrně nastejno. Občas, když ráno nestíhám, jezdím autobusem.

   S mým bratrem, Johnem, bydlíme v prostorném domě po rodičích i s dochovalou zahradou. Omítka dříve byla čistě krémová, ale teď ji špiní oprýskaniny a různé šrámy. První patro obýváme já a John s našimi pokoji. Přízemí se skládá z koupelny, obývacího pokoje a kuchyní s jídelnou. Všude na zdích jsou vybledlé barvy, které by se měly vymalovat. Jak bych jen charakterizovala svůj pokoj...útulné skladiště? Nábytek v mém pokoji je do šediva a bratrovo do černa. Na jeho dveřích nechybí značky typu Nevstupovat a podobně.