Moments

Chapter seventy-five

Meddie

Ohlušující rána z venku se ozve přes celý pokoj. Zatají se mi dech a leknutím se probudím. Bouřka. Potichu s úsměvem zakleju, že nic nespadlo v pokoji. Otočím se na druhý bok, abych viděla z okna. Přes roztažené žaluzie, které jsem nezatáhla na noc, zpatřím ještě tmu, ve které se velmi pomalu střídají mraky. Chvíli pozoruji, jak se objeví blesk. Nezastavitelný, prudký blesk, který se spustí z nebe. Více zmáčknu peřinu.

Chybí mi, tak strašně moc. Neleží tady se mnou, neobjímá mne okolo břicha, nehraje si s mými vlasy. Necítím se úplně v pohodě. Část mého já není k dispozici. Každou minutou se snažím vrátit čas na příjemné chvíle. Napomínám se, ale i přes nadávky v mysli pokračuji ve vzpomínání dál. Tyhle věci se nedají jen tak zapomenout. Zvlášť den u vody v Sydney. Ocitla jsem se poprvé v prosinci na písku v třiceti pěti stupních. Docela legrační.

Nebo jak mi zpíval v posteli, když jsem nemohla usnout. Pokaždé po refrénu usnul jako pařez. Usměji se.

A nebo jsme ještě v Los Angeles chodili celým městem. Většinu prosmátého času jsme nevěděli, kam vlastně jdeme. Zakrývali jsme to tím, že někdo si vzal do ruky telefon a nenápadně jsme se otočili směrem, který jsme doufali, že je správný. Všichni kluci zdravili všechny občany, aby zapadli. S australským přízvukem se to dá dělat opravdu těžko. Sama to nepoznám, ale když uslyšíte americkou, britskou a australskou angličtinu, malé odlišnosti přece najdete. Ukápne mi z oka neposlušná slza. Já...opravdu nevím, co budu bez něj dělat. Jestli dám ten život bez něj.

Donutím se zvednout z postele. Poslepu se snažím znovu nastartovat telefon, ale ve tmě je to opravdu horší. Zatáhnu žaluzie, aby třeba nějaký šmírák nečíhal pod oknem. Pro sebe se usměji. Ručníky. Rozsvítím světlo, ale oslepí mne strašně ostré světlo. Po chvíli plně probuzená zamrkám a vydávám se do skříně pro každodenní oblečení. Všechno si přehodím přes ruku a jdu se dolů osprchovat. Pohybuji se opatrně, protože jaký člověk chodí asi ve....tři hodiny do sprchy? Nevím, kolik je hodin. Zalezu do koupelny. Věci položím na pračku a opřu se o umyvadlo. Přitom se podívám na odraz do zrcadla.

Co to dělám...

Zavrtím hlavou a svlečená zalézám do sprchy. Po kompletním umytí se osuším i obléknu a jdu zpět do pokoje. Ještě před vstupem do schodů mrknu do kuchyně, kolik je hodin. Něco po páté hodině. Zpletla jsem se o dvě hodiny.

Uběhl týden, co jsem se vytratila odtud. Když je tedy dnes sobota, musím navštívit Lily. Snad se něco přes týden nestalo. Nehodlám ji ztratit. Určitě k ní nepůjdu teď...nejdříve by mne vyhodila oknem a potom zakopala pod zem. Na to si ani za milión euro neodvážím. Připadá mi to jako bych byla nejméně rok pryč. Ani se nemůžu pořádně na všechno soustředit, chtěla bych všechno prozkoumat hned. Ale vzpomenu si, že si musím vybalit. Připadám si špatně, že v pět hodin ráno běhám po domě jako magor. Dávám si velký pozor, abych nevzbudila Johna. Vlastně ani nevím, jestli tady spí i Mia. Včera jsem ji neviděla. Neměla jsem ani možnost, když jsem skoro nic nevnímala. Potichu s vrzajícími panty zavřu dveře. Rozsvítím světlo a zavazadlo položím na postel. Rozepnu zip. Naházené oblečení se dostane ven z prostoru zavazadla. Vypustím z pusy zadržovaný vzduch a s neochotou se pustím do vybalování.

Všechno jednou oblečené položím na zem, abych to odnesla do koše se špinavým prádlem. Většinou se špinavé oblečení skládá z poloviny zavazadla. Po červeném tílku hodím na zem černé tričko. Pozastavím se. To nemůže být má velikost. Tričko znovu vezmu do rukou. Otisk Nirvany se lehce rozpadá z velkého trička. Do nosu mne udeří známá mužská vůně. Aha...tričko na spaní. Zatnu čelist a hodím ho na hromadu. Vezmu vše do rukou a odnesu to dolů. Rovnou roztřídím prádlo do pračky a vzápětí ji zapnu.