Moments

Chapter thirty-nine

Meddie

Stojíme před arénou a čekáme na příjezd šoféra. Slzy štěstí mi stékají proudem po lících. Jsem tak strašně šťastná jako blecha. Oficiálně jsem Lukovo přítelkyně...cítím se divně, abych popravdě řekla. Nemluvící holka ze střední chodí s celebritou, která si beze mě nedokáže představit život. Já bez něj též. Rve mi už teď srdce, že se jednou naše cesty rozloučí...pravý pesimista, který se snaží být optimistou. V jednu chvíli se vůbec nechápu. Někdy hledám na všem špatné věci a potom mi rázem přeskočí a dělám z věcí něco úžasného. Ani se nedivím, když mi John říká 'optipesimka'. Zajímavé pojmenování, které nedává smysl. Taky, že měl vždy problémy s výslovností a gramatikou... Vymýšlel si básničky, aniž by dávaly smysl. Jednu plně smysluplnou si pamatuji, moc se mi líbí doteď.

,,Ne každý je ti přítelem,

kdo na oko se ti staví,

kdo v neštěstí tě neopustí,

to je ten přítel pravý.

Proto při volbě přátel svých

vždy opatrná buď

a nikdy podle zevnějšku,

jen podle vnitřku suď."

Jedna z mála, která se mi líbila. Miluji ji. Jen v několika verších vyznáno tolik citů. Má obrovský kožený sešit plných básní někde zahrabaných v posteli. Věkem skládá mnoho krásnějších a delších básní. Musím je až přiletíme najít. Jsem strašně zvědavá.

S Lily čekám venku a rozhlížím se okolo sebe. Plno aut, co tu ještě před chvílí stálo odjelo pryč. Podle tváří fanynek jsem usoudila, že se jim koncert moc líbil. Mnoho fanynek se se mnou fotilo a mně se trochu přitížilo. Svíral se mi žaludek. Zvládala jsem všechny s úsměvem, ale dorazily mě i ty, co na mě pokřikovaly, že jsem coura.

Tohle si nezaslouží nikdo.

Podívala jsem se na tu skupinku holek. Okolo čtrnácti až šestnácti let se na mě vražednými pohledy dívalo několik holek. Zřejmě si myslí doteď, že změním názor a otočím se k němu zády. Omyl. Jsou malá devčátka, která jen neví, co říkají. Já mám taky co říkat. Je mi sedmnáct - téměř o tři až jeden rok starší.

Podívám se na Lily. Pořád si s někým píše. Tráví většinu času na telefonu. Pokroutím nad ní hlavou a rozhlédnu se do dáli, jestli se nikde neobjeví buď černé Volvo nebo temně modré BMW X5. S neutrálním výsledkem se převážím na druhou nohu. Co jim to tak dlouho trvá. Většinou, když jezdí ve městě ručička skáče na devadesátku. Občas se opravdu bojím, aby do zadnic tamních luxusních Mercedesů nenabořili oba dva auta. V tom mi někdo ze zadu obejme za břicho a zatočí se mnou. Když mě pustí na zem, s úsměvem se na dotyčnou osobu otočím.

"Tak krátkou chvíli jsme se neviděli a už mi chybí tvá modrá kukadla," křivě se usměje a mně nezbývá než se začervenat. Fakt bych si mohla zvykat na lichotky. Položím mu ruce za zátylek a on se nakloní. Zadívám se mu zase do očí. Fascinují mě. Takový nezvyk vidět jen světlé oči, když v rodině máte jen hnědé a zelené. Zavadíme svými nosy o sebe a mě to trochu zalechtá. Nejsem zkušená v nějakých milostných záležitostech ani v něčem podobném. On se nad tím gestem uchechtne a ruce přesune na můj pas. Mé tělo je v ohni a takzvaní motýlci v břiše tvoří silné hejno. Zbylé milimetry zničí a přitiskne své rty na mé. Znovu mi přeběhne mráz po zádech a já se cítím jako v sedmém nebi. V tom uslyším neustálé troubení z auta.

"No tak, přece si to tady nerozdáte na parkovišti," zakřičí mužský hlas z dáli. Odtrhnu se od Luka a ten otráveně vzdychne.

"Calume, můžeš být prosímtě chvíli zticha?" řekne naštvaným tónem Luke a otočí na něj hlavu. Otočím svou také a naskytne se mi pohled na tři kluky před námi, jak vylézají z tourbusu.