Moments

Chapter twenty-nine

Meddie

Hned, co mě pustí zpět na zem si utřu znovu slzy štěstí. Můj bože, o tomhle jsem snila dlouho. O létě v teplých krajinách. Aspoň jednou zažiji opravdové léto. Miluju tetu...ale počkat. Kdo to zaplatil?

"Hele, kdo ty letenky zaplatil?" přesně na tuhle otázku se zeptá John. Elis se stálým úsměvem mávne rukou. No to počkat, nebude nám platit letenku.

"Na to zapomeň. Máte zarezervované letenky přímo u přepážky na Rotterdamském letišti den Haag na jméno Bob Falcom. Letenky obsahují i zpáteční let, takže se dostanete i zpátky domů. Hlavně si zabalte plavky a žádné teplé oblečení! Je tu horko jako ve výhni. Nezapomeňte na pasy a doklady, hned si letenku vyzvedněte. A neopovažujte se nepřiletět! Končím dneska a uvidíme se ráno na letišti děti moje," našpulí pusu do kamery a s máváním všech přítomných hovor vypíná. Než stačím vstřebat všechny informace, můj bratr mě tiskne v objetí. O můj bože...čím jsme si to zasloužili? Je mi docela líto Lily, že trčí někde u babičky. Chci ji vzít s sebou. Odtrhnu se od Johna a podívám se mu do očí. Culí se jako měsíček na hnoji. Já na tom nejsem jinak. Oba se rychle rozběhneme nahoru pro kufry a zabalit si. Moje nálada se navýšila nad normu. Jsem štěstím bez sebe. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Dneska o půlnoci letím do Ameriky... Zakroutím hlavou a vyndám ze skříně můj šedý kožený kufr. Důkladně do něj složím své jednodílné plavky a několik tílek se šortkami. Mám letních věcí opravdu málo, jelikož žijeme v mírném pásu a je tady větší zima. Složím tam šaty i jeden oblíbený svetr, aby se neřeklo. Do kosmetické krabičky vložím krém na tělo a deodoranty, pár věcí sbalím ještě před odletem. Dívala jsem se dávno, kolik trvá hodin let do Los Angeles a zjistila jsem okolo deseti hodin. Už se těším na můj první let letadlem při vědomí.

Doběhnu dolů pro boty, jakožto žabky, pantofle a sandály. Botasky si beru na sebe. Zabalím je do igelitové tašky a odnesu je do tašky. Ze skříně si vyndám věci, ve kterých poletím; teplákové třičtvrťáky a tílko. Do mé oblíbené tašky přes rameno hodím sluchátka spolu s pasem a mobilem, který pro tento den asi potřebovat nebudu. Dám si ruce v bok a podívám se na čas. 19.38. Ještě dost času. Musím přemýšlet, co mám ještě vše zabalit. Mám v mysli vymazáno. Totálně.

O tři hodiny později

Sedím vykoupaná na židli a připravuji se na odlet. Po dlouhém přemáhání jsem usnula na dvě hodiny. John se mnou prohodil několik slov. Je nervózní jako já, ale nedávám to nijak najevo. Dobalím do kosmetické tašky hřeben, řasenku, tužku a lesk na rty plus krém. Tašku přemístím ze stolu do velké tašky a já se postupně obléknu. Mokrý ručník dojdu dolů pověsit vedle Johnovo a vypojím všechny spotřebiče v přízemí. Hbitě vyběhnu po schodech a ve svém pokoji zkontroluji vše, jestli je vypojené a některé i zabalené. Okna zavřená, nabíječka vypojená a zabalená, lampička vypojená,...zdá se být vše v pořádku. Koženou tašku odtáhnu dolů ke vchodovým dveřím společně s kabelkou přes rameno. Ještě nakouknu dovnitř, abych se ujistila. Mám snad vše. Johnův kufr je taky připraven. S posledním výdechem v tomto domě ho opouštím s taškami. Zamknu za sebou dveře a vydám se za Johnem, který stojí před brankou. Společně se vydáme k taxíku, který nás odveze na letiště den Haag.

Moje poslední slova před odletem? Páni, na tuhle hodinu je na letišti hodně lidí. Pane bože, dělám jako kdyby jsem byla na pohřbu. Kostel! Sakra! Já zapomněla. Musím poprosit Johna, aby tam zavolal...je už pozdě. Tak zítra. To bude stát hodně peněz. Já blbá jsem na to zapomněla! Argh! No nic, musím to nechat plavat. Snad to nějak dopadne. Taxikář nám pomůže se zavazadly. Bratr mu poděkuje. Zaháknu mu ruku do předem připraveného rámě a takhle se vydáváme na letiště. Opravdu je tu moc lidí. Dorážíme na letiště za deset minut půl dvanácté. Vyhledáme přepážku a stoupneme si do fronty. Zahlédnu pár známych tváří, ale nijak si jich nevšímám. Nemám náladu na tváře ze školy, které se mi smály na dívčích záchodech, když jsem ležela schoulená v klubíčku celá zkopaná. Zatřepu hlavou a pokusím se myslet na předcházející cestu. Těším se. Strašně. John se na mě povzbudivě usměje a já mu úsněv oplatím. Fronta se začala trochu posouvat a my se rázem ocitli u okýnka.

"Dobrý večer, máme tady zarezervované letenky na jméno Bob Falcom," řekne do okénka John.

"Chvíli strpení," odfrkne chladně starší paní a začne hledat letenky v počítači. Asi už toho má dost pro dnešek. Ani se jí nedivím, můj přístup by byl taky takový při dvanácti-hodinové službě. Když je nachází, vytiskne je a předá do okénka.

"Až ohlásí z rozhlasu váš let, přesuňte se k odbavovacímu prostoru a odevzdejte letenku spolu s pasy. Najdete ho u východu U23. Agentura American Airplanes přeje příjemný a bezpečný let," informuje nás a falešně se usměje. John poděkuje a podá mi jednu letenku. Odejdeme k sedátkům si sednout. Zkontroluji na velké tabuli, kdy odlétáme. 00.05. Musíme počkat ještě dvacet minut. Posadím se na sedadlo a rozhlédnu se. Někteří tady běhají jako posedlí a spěchají. Někteří zase usínají při chůzi. My jsme z toho tak na nervy, že ani pořádně neusneme. Nervózně tikám pohledem z času na tabuli. V ruce držím pas s letenkou a netrpělivě poklepávám nohou. Vedle mě sedí nějaký malý chlapeček a bedlivě sleduje každý můj pohyb. Obrátím hlavu na něj a zářivě se usměji. Jeho koutky úst zamíří nahoru a začne tleskat. Žena, jež sedí vedle něj ho napomene a věnuje se telefonu. Naposledy mu věnuji úsměv a zvedám se ze sedadla, když slyším náš let. Stihnu mu zamávat a vidím jeho rozzářenou tvářičku. Roztomilý chlapeček. Svá zavazadla a tašky položíme na pojízdný pás a první podám pas s letenkou ochrance já. Bez nepříjemností projdu a vrací mi ochranka u pásu mou kabelku. Děkovně se usměji i na druhého, který mi podává pas. Za mnou projde John také bez potíží a oba se vydáváme do letadla. Na jídlo chuť nemáme, takže si jdeme sednout na svá požadovaná místa. Naštěstí nesedíme někde veprostřed. Zaberu si místo u okénka. Jsme zde jako první. Hned u dveří nás přivítala blonďatá letuška s úsměvem. Naposledy se podívám na bratra. Úsměv má od ucha k uchu. Pro jistotu, kdybych náhodou usnula před odletem se zapásám. Podívám se z malého okénka letadla ven. Všude koluje tma. Zastrčím si sluchátka do uší a v okamžiku nevnímám svět. Jako bych to neříkala.

Sbohem Rotterdame.

________________________________________________________________________________

Hi guys!^^

Další část a přímo z odletu z Rotterdamu!^^

2,14K...děkuju moc. :') brečím štěstím...

Jak tak počítám a předepisuji části, za čtyři časti se objeví lamač srdcí...těšíte se tak jako já??

With all love my darlings :*

* terka69 *