Moments

Chapter sixty-seven

Meddie

Teď toho rozhodnutí lituji. Na sucho polknu a poslouchám hlasité dupání u dveří, načež promluví mužský hlas. Zježí se mi chloupky. Nespletla jsem si náhodou dům...? Nestihnu udělat nic, když se přede mnou otevřou dveře. Zadrhne se mi dech. Vysoký blonďatý muž jako hora značně připomíná Luka, ale není to on. Úsměv z jeho tváře na krátkou dobu zmizí. Stojím přikovaná k zemi a nevím, co udělat. Vybírám si základní variantu, která se mi podobá nejvíce. Stůj a ani se nehni.

"Mami? Ty jsi někomu volala, aby přišel?" zavolá do domu a zvědavě si mě prohlíží. Pravidelně zavlažuji své oční bulvy, aby aspoň ty zůstaly při smyslech.
"Ne, Jacku. Jestli to je zase ta holčička ze ska-" otevřou se dveře dokořán. Ženě v polostředním věku s utěrkou v ruce zamrzl úsměv. Já věděla, že to nebude dobrý nápad... Mezi šesti modrýma očima je docela těžký se dozvědět, co se komu honí v hlavě. Natáhnu ruku ke kufru a stisku rukojeť. Právě, jakoby žena prozřela, zamrkala a od ucha k uchu vytáhla úsměv.

"Madison?" hlesne potichu. Muž vedle ní na mne nevěřícně pohlédne. Knedlík v krku se trochu uvolnil.

"Madison Gale, že ano?" nedočkavým pohledem mě sjede celou. Nejistě přikývnu. V tom se ocitám v pevném objetí téže ženy. Dostatečně zpracovávám tuhle situaci.

"Konečně tě můžu poznat. Lucas by se měl stydět, že jsi musela přiletět sama," zamračí se. Kousnu se zevnitř do tváře. Muž - tedy Jack - vytřeštil oči a ihned zmizel dovnitř. Žena mne s úsměvem vítá a nespouští ze mne oči. Popravdě, jsem opravdu nejistá. Co když Luke není uvnitř?

"Pojď dál, přece tady nebudeš stát venku," pokyne a popostrčí kufr i se mnou dovnitř. Octnu se v podlouhlé chodbičce, která je bíle vymalovaná a ozdobená obrazy a květinami. Znovu mne s uchechtnutím popostrčí dál a můj kufr nechá v chodbičce u schodů. Vejdu velkým obloukem do obývacího pokoje. Nemám ani dech. Musí být tak třikrát větší než náš.

"Klidně se posaď," nabídne pořád s úsměvem žena a já jí ho oplatím. Když zaleze za roh, nejspíš do kuchyně, vykulím oči a chytím se za hlavu. Neozývá se žádný hluk. Všude je ticho jako v hrobu. Znovu mne zaujme západ slunce, který vidím přes okno. Stáhnu ruce k tělu a snažím se zorientovat. Uvidím otevřené dveře na verandu. Potichu se jimi přemístím ven. Po pravé straně se nachází všechno příslušenství pro grilování a na levé zimní zahrada. Dost mi to tady připomíná rodinu Falcon. Oči se zastaví na prostoru přede mnou, respektive na postavě. Drží si telefon u ucha a rozhořčeně do něj hovoří. Zhluboka se nadechnu. S rukou na boku se otáčí dokola. Srdce buší jako splašené a motýli se po několika měsících probudili. Pocítím nevysvětlitelné tlačení na hrudníku. Konečně se otočí čelem k domu. I z dálky cítím to vzdálení mezi námi. Jsme si tak blízko, ale zároveň daleko. Polknu a slza se mi vydere na povrch. Pomalu se spouští dolů po mé tváři. On přestal mluvit do telefonu a odtáhl ho od ucha. Probleskne mezi námi nekonečná touha po tom druhém. Oba nemůžeme nic udělat. Stojíme naproti sobě několik metrů.

"Meddie..." hlesne potichu, ale slyším to až sem. Zatnu čelist. Tolik mi chyběl. Jeho blonďaté vlasy se nezměnily v převislém účesu, rty mírně rozevřené a oči plné modře. Rozejdu se k němu.

"Jsi to ty?" hlesne znovu překvapeně. Když se před něj postavím, natáhnu ruku k jeho tváři, na které se objevilo lehké strniště. Jeho oči skenují každý detail v mé tváři, jakoby nevěřil, že stojím přímo před ním.

"Tys přiletěla za mnou..." konstatuje skutečnost a na okamžik vycení svá zubiska. Neváhám ani minutu a přitáhnu si ho za zátylek k sobě dolů do polibku. Zaraženě stojí skloněn a nechává se unášet. Položí ruce na má záda a já se usměji. Už se probral. Motýli v břiše spustili nekonečné tornádo. Bože, děkuju. Děkuju, žes mi dal dostatek síly, abych přiletěla za tímto člověkem.