Moments

Chapter eighty-three - Still in my head

Meddie

Všechny pocity, vzpomínky se vrátily jako lusknutím prstů. Jediným pohledem na blonďaté vlasy se hormony úplně rozutekly. Nemohu udělat pouhý krok bez jeho potápějících se modrých očí. Vyobrazuje se mi přesně podoba jeho tváře, ve které hrají roli hlavně plné rty. A oči samozřejmě. Já...nemůžu. Nemůžu se již skrývat za tvář, pod níž se ukrývá tolik pocitů. Potřebuji ho.

Jak já jsem si chtěla celý večer užít. Přijde tam on a zruinuje vše. Johnova nálada se od tance nezměnila, Lily nebyla k nalezení. Takže celý večer jsem proseděla u stolu a dívala se na protékající minuty mezi prsty. Vzpomínka na maturitní ples? Jasně, hlava plná zmatku.

Rýpu se v obědu. Nejradši bych to vyhodila do koše. Jak jídlo, tak nově otevřené šrámy. Protočím očima a napiji se ze sklenice. Mie není dobře a John...ten zase někam zmizel. Neviděla jsem ho od rána. Jeho nálada rapidně spadla jedinou otázkou, kterou se zeptal na něj. Neměl ho nikdy v lásce, choval se diplomaticky v jeho společnosti. Kvůli mně se choval tak, jak se choval. Proč jsem tak slepá. Položím si dlaň na hlavu a v duchu nadávám. Dám si do úst čtyři sousta a talíř odevzdám do dřezu. Vykročím nahoru do svého pokoje. Zavřu za sebou dveře. Posadím se na postel a vložím ruce do klína. Je dost chytrý na to, jak mě rozhodit. Můžu si být jistá, že to byl on, ale zároveň to mohl být jiný člověk. Z pódia jsem nemohla zjistit, jak vysoký byl. Nakonec se rozhodím sama s mými úvahami!

Zakroutím hlavou a zbystřím na otevřenou zásuvku. Zvednu se, abych ji mohla zavřít. Zastavím se v pohybu, když uvidím malý papírek vytrhnutý z nějakého sešitu. Vezmu ho do ruky a prohlédnu z obou stran. Poté opatrně otevřu. Rychle napsaná slova pomalu ani nedokážu přečíst, ale obsah dokážu rozluštit. I si vzpomínám.

V nemocnici, potřebovala jsem na záchod. Utekla jsem z pokoje, kde seděl Luke. Když jsem se vrátila, už tam nebyl. Pouze po něm zbyl papírek s jeho telefonním číslem.

Usměji se a papírek vrátím do zásuvky. To bylo tentkrát něco. Začátky vztahu. Popojdu k oknu. Kapky v tempu dopadávají na zem a obloha se dá považovat za zamračenou. Musím si pročistit hlavu. Nemůžu se takhle stresovat. Vezmu si na sebe mikinu. V přízemí se obleču do bundy a bot. Klíče strčím do kapsy a vydávám se s kapucou na cestu. Zrovna se tady neobjevuje tolik lidí. Někteří si jdou pro potraviny, někteří se jdou radši schovat do kavárny.

Chodila jsem jako malá do takové staré kavárny, která se podobala americkým z devadesátých let. Krásná světlá zelená barva zdobila pult i stoly. Matka mi vždy kupovala horkou čokoládu, když jsme šly z dlouhého nákupu. Vzpomínám si na paní s blonďatými vlasy natočené do trvalé, která tam pracovala. My v Rotterdamu často kopírujeme.

Je až obdivuhodné, jak drobné věci dokáží člověka vzpomenout si.

Zabočím do ulice k jednomu ze tří parků. Jako jediný má altán, pod který se smí ukrýt. Teď se musím jen modlit, aby tam nikdo nebyl. Z dálky vidím, že v parku je plně prázdno. Přidám do kroku. Pod střechu altánu si sedám a promnu si ruce. Pořád mi v hlavě zní věta, která vyšla několikrát z jeho úst. Věřila jsem tomu, teď jsem jím zmatená. Věřila jsem sladkým a mírumilovným slovíčkám, která mne přesunula do mimo-stavu.

Pohledy, jenž na mě upíral v menší žárlivosti...

Pohledy, jenž se snažil předstírat smutek...

Pohledy, jenž se snažil rozesmát mou smutnou duši...ale vždy jsem jimi podlehla a podléhám dál. Nedokážu se koncentrovat. Stále ho miluji. Nelze ho zapomenout ani vymazat ze života. Je prostě jako základ pro stavění domu, jako základ mě. Je čas odpustit chyby. Chyby dělá každý. Musím mu začít důvěřovat. Jen...nevím, jestli mám u něj pořád šanci. Nemůžu za ním přijít a hned říct, že s ním potřebuji být. Musím ho kontaktovat, nebo alespoň kluky. Koutek duše se zaplnil štěstím. Plná naděje se vracím zpět domů. Klepou se mi v chůzi nohy.

Uslyším hlasité troubení a zvuky brzd auta. Ohlédnu se nalevo. Bílé auto s obrovským nárazníkem se vysokou rychlostí přibližuje ke mně. Zatajím na milisekundu dech. Nestihnu uhnout z cesty a náraz přední části mi prudce narazí do těla. Padám na zem jako ochromená. Vlastně...vždyť ano. Skolená ležím na mokré zemi a před očima mám černo. Hrudník se mi nezvedá v pravidelnén intervalu. Mlhavě slyším i vidím. Rozeznám akorát lidi, kteří se nade mnou klaní a sahají mi na krk. Tekutina z nosu mi teče po rtu. Už ani nemrkám, nemám sílu. Nehybně ležím a dívám se na zamračenou oblohu.

J-já jsem Luke.

To je on? Co kdybych se ho šel zeptat na seznamovací večeři?

Miluji tě.

Já sliby plním. Vrátím se pro tebe hned, jak to půjde.

Tohle je Calum, Michael a Ashton.

Měl bych tě představit rodičům.

Byli jsme v baru a tam byla jedna hnědovlasá holka...

Říká se, že před smrtí před očima proběhne celý život. Od prvních krůčků až po tento moment. Můj organismus si však vybral pouze některé. Některé, které jsou spojené s Lukem. Otupělé smysly už nefungují správně. Vždy jsem měla okolo sebe lidi, které jsem buď milovala nebo nenáviděla. Nemůžu nenávidět a milovat zároveň. To prostě nelze. Mžitky před očima se zvýší a já si s ledovou duší uvědomím:

Je po všem.

_______________________________________________________________________

Vyčkejte na poslední řeč.