Moments

Chapter fifty-eight

Meddie

'Musím jít. Musím stihnout ještě mši.' Napíši do poznámek v mobilu.

"Mám šanci ti to vyvrátit?" nadějně se zeptá. S úsměvem záporně zakroutím hlavou a zabalím tílko s šortkami do tašky.

"Ani když udělám tohle..." stoupne si za mě a políbí mě na krk. Tím tvoří vlhké cestičky od klíční kosti až k čelisti. Zrudnu jako rajče a hlesnu. Musím říct, zabírá jeho způsob svádění. Odendám mu ruce z mých boků a s podivuhodným úsměvem zavírám tašku.

"Fakt už tě nepřesvědčím?" šeptne mi do ucha, až proběhne mým tělem elektrická vlna. Do prkenný ohrady... Otočím se k němu a políbím ho tak vášnivě, jak jen umím. Zaháknu ruce za jeho krk a on v zápětí své položí na má záda a poklidně s nimi přejíždí po nich. Hned, jak se odtáhnu, se usměje tím pohledem, pod kterým se mi podlomí kolena.

"Aspoň tě odvezu, co říkáš?" mrkne a já přikývnu. Dojem gentlemana, jak bere tašku zkazí jeho chůze. Kroutí se do zesilující písně a přitom pohybuje zadkem jako jedna ze sester Kardashian. Zasměji se a pochoduji za ním s kontrolováním, jestli jsem náhodou na něco nezapomněla. V obýváku se rozloučím s kluky, kteří pořád sledují zápas. Mám docela výčitky, že jsem s nimi neztrávila více času. Přeci, zase je dlouho neuvidím...nejspíš. Každou hodinu rozmýšlím nad včerejší otázkou, která se mě dotkla až v morku kostí.

"Chtěla bys jet se mnou na turné?"

Nevím přesně, jak odpovědět. Strašně moc ho miluji a chci být s ním, ale mám tady školu, Lily a rodinu. Nemůžu je opustit. Chci utéct z dosavadního života, jenže...já opravdu nemůžu. Jsem pevně přesvědčená, že musím jet. Jen...také to musím říct doma. Nelze, abych se sbalila a řekla 'Čágos Belos, uvidíme se za dva měsíce'. Snad budu mít ještě nějaký ten čas na rozmyšlení. Vchodovými dveřmi vylezeme z lodě. Zatím se okolo nás a přístavu neochomítá výrazné množství lidí. Jediné štěstí. Luke chytí mou ruku a proplete prsty. Jdeme na náměstí, kde pořád stojí rozmístěné stánky ze sobotního trhu. Město dnes srší fialovými barvami. Vede nás na parkoviště, kde stojí černý BMW. Páni...asi dlouho se budu divit. Už z dálky ho klíčem odemkne. Tašku hází na zadní sedačky a já si sedám na přední sedačku.

"Vezmi si sluneční brýle. Je dost pravděpodobný, že na nás vyletí zpoza rohu lidi," zasměje se a nastartuje motor. Sahám po nejbližších, které se přímo lesknou na palubní desce. Nasadím si je na nos.

"Možná se chceš ptát, jestli mám řidičák...Popravdě? Ne, nemám. Jedeme na černo," otočím na něj nedůvěřivě hlavu. To si ze mě dělá normálně prdel?! Pardon za pojmenování, ale tohle není možné! Jsem ještě nezletilá a on nemá řidičák. Panebože, jestli mě náhodou pozoruješ a slyšíš, opatruj mě. Překvapivě mineme policejní stanici a on pokračuje přesně cestou k mému domovu.

"Co takhle si dát...Skies On Fire?" přehrabává se v seznamu na disku s albem Black Ice od AC/DC. Modlím se každou sekundu, aby drahé auto někam nenabořil anebo ještě hůř. Kývnu se strachem v očích na souhlas, ať to do rádia klidně vloží. On se mému výrazu ve tváří hlasitě zasměje a pooklepává prstama na volantu. Směšné mi to nepřipadá. Zapřu se opatrně o dveře a pozoruji ubíhající krajinu. Minu pohledem o cestu k našemu domu a zpozorním. Vždyť...měl zatočit. Měl zatočit do prava. Proč nezatočil?! Otočím se na něj a vyzívavým pohledem ho upozorním, aby jel zpět a odvezl mě domů. Jeho ledový obličej pozorně sleduje silnici před sebou.

To mě chce zabít? Ne, nejdřív znásilnit, potom psychicky i fyzicky mučit a až pak mě zabít...

Zatřepu hlavou. Co já to mám za myšlenky...ale vážně, mám z něj strach. Vyhrabu z tašky mobil a napíši do poznámek dost zastrašující zprávu. Vím, že se při jízdě nemá obtěžovat řidiče, ale nemám potuchy o tom, kam jedeme. Ukáži mu to a on se na mě podívá s tajnůstkářským úsměvem. Přitom ho obohatí o mrknutí a stáčí pohled znovu k silnici. Co...?

"Za prvé, ve slově 'morbidní člověk' ti chybí H. A za druhé, máš na mysli nějaký konkrétní les, kde bych to mohl provést?" zasměje se.

"Dělám si srandu, hledám něco jako...a víš, co? Mám nápad. Bude to překvapení," zamyšleně si podrbe bradu a přimhouří oči. No krása...to mi opravdu pomohlo. Uraženě se usadím do sedačky. Po několika minutách zastavíme. Luke vypne motor a já se na něj bezmyšlenkovitě ohlédnu s nakrčeným obočím. Předvede přesně můj obličej s našpuleným dolním rtem.

"Netvař se jako kyselý zelí, nesluší ti to," nakloní se přes mezeru mezi námi a jemně se přitiskne na rty. Přivřu oči a položím dlaň na jeho tvář.

"Už jste tady! Ups...asi jsem vás vyrušila při něčem důležitým..." uslyším dívčí hlas a v okamžiku se od sebe odtrhneme. Otočím hlavu na rušitele. Lily. Podívám se ven. Kostel a hromada lidí. Zorničky se mi rozšíří a já se mermomocí odpoutávám od pásu, který nelze lehkým způsobem otevřít. Když se mi to povede, neváhám a utíkám ven z auta za Lily, která už uhání vpřed. Otočím se na Luka, jak se opírá o kapotu auta. Ukážu na něj mimicky, že mám u ucha telefon. Kývne na souhlas a mávne na mě. Rozlije se mi po tváři úsměv a hned potom pokračuji za Lily.

____________________________________________________________________________________

Hi guys!^^

Vy poslední dobou válíte...každým dnem se příčka v Teen Fikci zlepšuje! Jak jsem psala, Moments trochu popoženu, abych se dostala dál. Připadá mi to, že se moc piplám v maličkostech (ale tohle mi prostě patří...).

...přiznejte se, že jste si při prvním dojmu a řádcích myslely, že se stane mezi nimi něco víc!

Díky za neuvěřitelnou podporu a votes. Dáváte mi naději psát dál a dál. Právě sbírám inspiraci z počasí a z matematiky...

With all love my darlings :*

* terka69 *