Moments

Chapter seventeen

Meddie

Týden uběhl jako voda a já se den co dnem stresovala víc a víc. Celý týden se vlastně skoro nic nestalo, kromě pár modřin na obou lýtkách a na předloktí. Ve středu to byla nehoda u umyvadla ve škole a v pátek srážka s dveřmi. Lily celý týden chyběla. Ani mi nenapsala zprávu, co s ní je. Zrádce... Příští týden máme vysvědčení. A to znamená konec letošního školního roku. Nechci ani pomyslet na příští a zároveň poslední školní rok. Konečně konec úmorných školních hodin strávených v lavici. Konec strašného posmívání. Konec...šikanování. Ani nevíte, jak se těším až odtamtud vypadnu. Se Stefanie se budu setkávat maximálně jednou týdně a určitě až na setkání po několika letech. Budoucnost...vůbec nevím, co budu dělat. Možná s Johnem na farmě u tulipánů, možná se stanu veterinářku a budu se učit znovu mluvit. Možná budu s Lukem něco víc...

S dlouhým nádechem se probouzím do slunečného dne. V noci jsem vůbec nespala. Dnešek se zapíše do historie rodu Gale. Sotva si sednu na postel, začínají se mi samovolně klepat ruce. Snažím se je zastavit. Proč se tak strachuji, vždyť je to jen večeře s mou povedenou rodinkou a...Lukem. Možná si s Johnem nepadnou do oka a nebo mu John něco udělá...Ne, to by asi nemohl. Argh, strašně se bojím toho, co se stane. Těžce vydechnu. Budu muset vstát. Jinak bych přece neudělala tu slibovanou večeři. John mě s tím pořád škádlil. Nejradši jsem ho chtěla uklidit do neznáma. Zvednu se z rozehřáté postele a dojdu k oknu. Přes žaluzie ke mně dopadají jemné sluneční paprsky. To znamená, že je stejně v Rotterdamu a v celém Holandsku chladno. Ze skříně si vyndám bílé tílko a šedé tepláky. Navleču se do toho i se spodním prádlem a s huňatými ponožkami. Před zrcadlem si z blonďatých vlasů spletu do copu, který se mi hned rozboří. Zakroutím nad tím hlavou. Neumím si prostě udělat normální cop. Sejdu po schodech dolů rovnou do kuchyně. Uvidím Miu s Johnem, jak vaří nejspíš oběd. Chvíli tam zůstávám stát, jestli si mě všimnou. Po dlouhé chvíli se Mia otáčí v důsledku najít koření. Když mě spatří, s úsměvem od ucha k uchu na mě mrkne. Ale nevydá ani hlásku. 

Jen vydechnu a beru si z mísy zralé červené jablko. Nálada je tady poněkud divná. Možná se to zdá jen mně, ale všichni se nemám ke slovu. Teda, já nemůžu, ale aspoň oni. Působí na to asi ta večeře. Já na tom nebyla nejlíp, když jsem včera pobíhala po pokoji a rvala si vlasy. Zajímalo by mně, jak to asi mohl prožívat on. Taky měl trému? Taky pobíhal jako blázen? Jak znám mnoho let Johna, ten je dny předtím v naprostém klidu, jenže když nastane ta událost, stresuje se v ten den. Ale jak vidím, vypadá pořád v pohodě. Mia si z toho nic nedělá. Jednou mi česala mokré vlasy a přitom mi vyprávěla, jak se s Johnem poznali a jak ho musela představovat rodičům. Obě jsme se u toho nasmály. Prý byl u nich John napjatý. Hrozně napjatý. Tak mě napadá, jelikož máme s Johnem stejné pudy, myslím, že budu stejná s tímhle. Když mám dojedené jablko, vyhodím ho do koše a seberu z postranní skříňky kuchařku. Nalistuji na rejstřík a přemítám, co uvařit. Popravdě...nemám ani ducha o tom. Znuděně listuji stránkami tlusté knihy. Po chvíli marného hledání nějakého užitečného receptu ji zavírám a rukama si vjíždím do vlasů. je teprve něco po poledni a já se tady stresuji s jídlem. Zakroutím hlavou. Už nejsem normální. Vracím kuchařku zpátky na místo, kde se nacházela. Mia s Johnem pořád něco vaří, ale drží to v tajemství. Dobývám se k nim jak chci, ale prostě mě k tomu nepustí. Je logický, že by to mělo vonět, ale nijak to nevoní ani nepáchne. S potichým zavrčením se odeberu na zahradu.

Včera jsem se hned po škole honila se sekačkou i s nůžkami. Nikdo mi nepomohl. Sedám si na houpačku s polštáři a prohlížím si moji práci. Nenávidím uklízení. Je toho tady ještě moc dodělat. Elis s malou Rosie jsem nikde neviděla. Možná ještě spí nebo se jenom flákají. Bohužel to možné není, protože malý čert se budí vždy v pět hodin ráno. Nohy si pokládám nahoru na houpačku a pokládám si hlavu na ruku. Nějak mi to sluneční světlo unavuje. Padají mi oční víčka a já v tu ránu upadám do říše lehkého spaní.