Twilight Saga: Úsvit [DOKONČENO]

9. Problémy narůstají*

*pohled Lavaris*

Zatraceně... Nemohu ji dostat z hlavy.

Nemohla jsem uvěřit, že se to stalo. Už se to stát nemělo, podruhé ne. Vždycky to má být jen jednou. A když už, tak proč zrovna u dívky? Proč to nemohl být alespoň kluk, někdo s testosteronem? Vlastně ani nevím, zda by to nebylo ještě horší...

Věděla jsem, že už ji nikdy z hlavy nedostanu, ale musela jsem se snažit na to aspoň chvílemi nemyslet. Jen jsem doufala, že ji již znovu nepotkám, protože už tak jsem je dost ohrozila. Naše další setkání by jim jen zpečetilo osudy, což jsem nemohla dopustit - byli nevinní a zachránili mi život. Moje mrtvá duše by si jejich smrt mohla dlouho vyčítat, stejně jako spoustu jiných věcí.

Zavrtěla jsem hlavou a přidala do kroku. Nebyl čas nad tím hlouběji přemýšlet, mým hlavním cílem bylo se od nich dostat co možná nejdál. Jenže s tím nešlo přestat, bylo skoro nemožné zastavit ty stále rostoucí obavy. Ze všeho přemýšlení mi nakonec v hlavě opět utkvěla ta, mě už několik let známá, skutečnost.

Musíš se od každého držet dál.

Pravda bolí. Zabodává se do vás jako tisíce dlouhých jehel, provrtává se vám skrz naskrz celým tělem a jediný způsob, jakým tu bolest můžete zastavit je si to přiznat. To, že je to skutečnost, realita... A vy se s tím musíte smířit. Takhle jsem to alespoň udělala já a bolest utichla. Pohřbila jsem ji někam hluboko a neznámo kam, stejně jako celou mou mizernou duši.

Ani vlastně nezáleželo na tom, zda mě někdo zachránil... Stále tu zůstával onen fakt, že jsem se nesměla vázat. Musela jsem se zkrátka a jednoduše držet dál ode všech. Přinášela jsem jen to špatné, což si někteří tvorové nezasloužili. Takže jsem se rozhodla opět tak, jak to ironie osudu žádala.

Nedopustím další setkání, abych jim oplatila jejich záchranu za tu mou, abych jim předem neurčila cestu smrti.

Ale stejně si nemusela být tak zlá, ozval se pisklavý hlas mé o něco lepší stránky, která se hrabala ze zapovězených koutů mé duše.

Buď zticha, zavrčela jsem naoplátku. Komunikace mezi mnou a hlasy mého nitra byla na denním pořádku.

Šla jsem dál, ruce líně svěšené podél těla a snažila se dostat z hlavy ji i celou její rodinu - jenže to nešlo. I přes tu velkou snahu to zkrátka nešlo.

,,Do háje!" zařvala jsem a zastavila se. Naštvaně jsem kopla do balvanu přede mnou, který odletěl možná i kilometr ode mne.

Hlasitě jsem fuňela a čekala, až se uklidním, což trvalo jako obvykle dost dlouho. Unaveně a s hlasitým povzdechem jsem složila hlavu do dlaní, klekajíc si do hromádky suchého jehličí.

,,To snad není pravda.'' zašeptala jsem. Taková zoufalost mě dlouho nepopadla, vlastně jsem posledních pár set let měla tak nějak vše pod kontrolou a dokázala si v jistých směrech udržet chladnou hlavu, jenže nová situace mě naprosto dostala. Tak jo... Hluboký nádech, Lavo. ,,Klid, holka, zvládla si i horší věci a tohle je oproti nim peříčko. Teď se hlavně musíš dostat co nejdál," řekla jsem si pro sebe a pomalu vstala ze země. Oprášila jsem si oblečení a s krátkým zaváháním jsem se rozběhla vpřed s očima odhodlaně upřenýma před sebe, ignorujíc vše, co jsem nechávala za sebou.

*pohled třetí osoby*

Bella seděla na pohovce u sebe doma, koukajíc do vypnuté televize. Ani po dvou dnech nemohla přestat myslet na tu záhadou dívku jménem Lavaris. Vzpomínka na to, jak se na ni upřeně dívala, když vkročila do kuchyně, ji nechtěla opustit a dávala o sobě vědět každých pět minut.