Twilight Saga: Úsvit [DOKONČENO]

39. V zajetí krve 1. část

Kvůli bolestem jsem chvilkama přestávala vnímat okolí. Stavila jsem proti bolesti obrovskou psychickou zeď, ale ani ta ji nedokázala dost utlumit. Každá buňka mého polomrtvého těla jakoby vybuchovala a vystřelovala ostré střepy, které se mi čím dál více zařezávaly do masa.

Došla jsem až do obýváku. No... Došla... Jak se to vezme.

Hadám, že zakopnutí a válení se po schodech s občasným roztříštěním zábradlí asi není považováno za chůzi. Dejme tomu, že jsem tam došla s menšími potížemi, které v této situaci budeme radši přehlížet.

Když nad tím tak přemýšlím, tak za tu  krátkou dobu, co jsem u Belly doma, jsem jim stihla zničit docela dost věcí. Nejen, že jsem Renesmee vyrazila nechtěně dveře. Opakuji nechtěně! Ale taky jsem při Belliném omdlení vyrazila i ty od pokoje pro hosty, kde jsem ubytována. Neříkám, že jsem se je potom nesnažila nandat zpátky, ale bohužel jsem vyrazila i panty a tak jsem ty dveře mohla jenom opřít tak, aby nebylo tolik viditelné, že nejsou tam, kde mají být... Pak ještě ta skříňka, kterou jsem v afektu rozbila.

No a pak taky tahle moje chůze nechůze... Ehm... Dveře, které jsem pracně - jak už jsem zmiňovala - opřela tak, aby nebylo vidět, že jsou vyražené, jsem omylem opět shodila na zem. Ale tím příběh o vyražených dveřích nekončí dámy a pánové! Aby toho nebylo málo, tak jsem na ně ještě nechtěně šlápla a rozpulila je vejpůl. No... Pak taky pár květináčů a jedna skleněná vytrína po cestě. A abych nezapomněla... Ty schody...

Ty kráso... Až se Bella vrátí, tak mě zabije. Jestli se tedy vrátí...

No, abych se vrátila k tomu hlavnímu... Renesmee odtrhla zrak od filmu a vyděšeně na mě zírala. Já se válela na zemi a sbírala síly.

Když se mi konečně vrátila aspoň trocha energie, vstala jsem. Bolest se zase ozvala v plné síle a já už se vážně nemohla dál držet. Vzteky jsem zařvala, uchopila menší svícen vedle na nízké poličce a stiskla ho v dlani tak pevně, až jsem hp rozdrtila na malé kousky. Následně jsem rukou mrskla do poličky, která se vmžiku roztříštila a ve zdi za ní se vytvořila prasklina. Někdy si svou sílu doopravdy neuvědomuji.

Vydýchávala jsem to, ale bolest neustupovala. Vztekání je k ničemu...

Zatnula jsem zuby a pěsti a pořádně se soustředila na svou mysl. Vím, že ta bolest přichází z podvědomí. Má mysl prostě jen ví, že je Isabella Cullenová v nebezpečí a proto vyvolává bolest jako takový alarm. A já ten alarm musím vypnout...

Po čele mi stekla kapička potu a na rukách vyběhly žíly. Mám za to, že jsem se dokonce přistihla, jak vrčím. Momentálně jsem doslova tlačila na bolest a stavěla obrovské zdi. Hledala jsem správné místo, na které bych se měla zaměřit, aby bolest přestala, ale nějak jsem ho nemohla najít.

Po minutách nekonečného hledání jsem ho konečně našla. Bylo schované až v zadní části mé mysli. Nemohla jsem se příliš zabývat detaily celého toho procesu, protože mi ubíhal čas. A že ho bylo zatraceně málo...

Vím jen to, že to stálo spousty síly a nakonec ta bolest zmizela. Vlastně ani nevím, jak se mi to mohlo povést, ale najednou byla pryč.

Pomalu jsem otevřela oči a potom, co jsem se ujistila, že je bolest pryč, hlasitě zařvala: ,,Ano!"

Otočila jsem se rychle na Renesmee, která ve tváři měla pořád vystrašený výraz. Vlastně od té doby, co jsem ''došla'' dolů se její výraz a postoj skoro vůbec nezměnil... Vlastně asi jen to, že momentálně se krčila za pohovkou a vyjeveně mě pozorovala.

,,Co to mělo znamenat?" zeptala se s kapkou naštvanosti v hlase. Plně jsem ji chápala, zbořila jsem jim menší část z domu.

Její otázku jsem tak nějak ignorovala. ,,Jestli nechceš, aby si musela zařizovat hromadný pohřeb, tak pojď se mnou a na nic se neptej.'' řekla jsem tvrdě a vyšla směrem k ní. Čapla jsem ji za ruku, vytáhla ji na nohy a aniž bych ji dala čas se pořádně postavit, se rozešla.