Twilight Saga: Úsvit [DOKONČENO]

51. Zašel si moc daleko

*pohled třetí osoby *

Nikdo - až na smečku, která jen nechápavě zírala na všechny přítomné - nemohl uvěřit, co se právě stalo... Před dvěma minutami Alex silně uhodil Lavaris svou pěstí, což bylo prostě... Dosti překvapující, jelikož tohle si k ní zatím nikdo mimo boj nedovolil. Navíc jim ještě předtím dokazoval, že není nepřítel a teď toto.

To druhé pro všechny ale bylo v podstatě nepodstatné, hlavní bylo překvapení z té drzosti a opovážlivosti. Vlastně ani nikdo pořádně nechápal, proč tento jeho krok tak dramaticky nazývají a chápají... Přeci jen, už kolikrát viděli, jak někdo někomu dal prostě jen tak při výměně názorů jednu výchovnou, tak proč je to teď tak vzalo? Proč se při jedné ráně pěstí do Lavarisiny tváře a části čelisti spustila taková salva překvapených nádechů? Proč na ně mělo toto takový vliv?

Ale pak to každému postupně tak néjak došlo.

Za toto mohlo její chování. Vždycky se chovala povýšeně a tvářila se tak, že by mohla někomu zlomit vaz i kdyby ji jen pohladil. Lavaris se už pro všechny stala tak nadřazenou a dominantní bytostí, že takovýto projev nesouhlasu s jejími názory byl až nadmíru šokující. Tak to bylo... A nikomu nebylo zrovna dvakrát příjemné, že toto v nich tahle dívka vyvolává, ale bylo to tak.

Lavaris prostě byla tvor, se kterým by nikdo radši nechtěl mít spory už jen při prvním pohledu do jejích nemilosrdných a přesto v hloubce velice citově založených starých očí. Nebyly staré v tom smyslu, že by měly vrásky nebo tak, to vůbec ne, naopak na první pohled vypadaly až neskutečně mládě a nádherně, což vlastně byly. Ale při bližším a detailnějším pohledu jste mohli poznat tu spoustu časových úseků, událostí a plno dalších věcí, co už měla za sebou.

Ztichlou místnost prořízlo tiší, ale i přesto dosti hrubé a krátké zavrčení. Všichni sebou cukli a Alex, který byl nyní asi metr od Lavaris, udělal krok vzad a polknul. Strach byl na tom nerozvážném vlkodlakovi poznat jako nikdy. Nikdo se mu nedivil, protože...Právě teď záleželo jen a jen na Lavarisiném sebeovládání, jestli ho nechá žít či nikoli.

Něco trochu chrouplo a po chvíli se najednou Lavaris, která byla je všem pořád zády, začala napřimovat v zádech.

Každý Cullen, každý člen smečky a Alex mohl pomalu rozeznávat další zvuk z Lavarisiny strany. Fuňení... Fuňení, které nabíralo na intenzitě.

A pak najednou všechno opět ztichlo...

Nikdo ani nedutal. Renesmee ve stresu natáhla ruku vedle sebe a vyhledala tu Jackobovu, který se při příchodu okamžitě postavil vedle jejího křesla. Pevně její dlaň sevřel v té své a Renesmee polkla. Byla totiž asi nejvíc nervní.

Lavaris se začala pomalu otáčet... Stačili k tomu snad jen dva kroky a jeden líný pohyb, ale trvalo to tak neskutečně dlouho...

Když byla plně otočena, každý v ní mohl spatřit toho dominantního tvora, kterým je, v celé své kráse. A to nepotřebovala ani proměnu...

Celkově byla bledá jako stěna, což znamenalo zpevnění. Její oči byly tak krvavé, jako ještě nikdy za celou dobu, co ji Cullenovi znali, pevně semknuté rty také nabraly tmavší odstín, tesáky vyrašily jak jen mohly a vykukovaly z oněch rtů, na čele se jí utvořily menší vrásky kvůli hlubokému mračení a nos měla trochu nakrčený. Její postoj a výraz vyjadřoval naštvanost, autoritu, neohroženost a přicházející výbuch, který už ale možná začal, jen ho dobře skrývala.

,,Tohle si přehnal... Zašel si až moc daleko.'' řekla nakřáplým hlasem a nemilosrdně se podívala na Alexe, při čemž měla malinko a přísně skloněnou hlavu.

Pak nastal zlomový bod toho všeho. Lavaris ve vteřině doslova skočila po vlkodlakovi, aniž by mu dala možnost se nadechnout nebo připravit.

Vlkodlak tvrdě dopadl zády na stěnu za sebou, přičemž shodil vázu a ve zdi se utvořila malá prasklina, byl to vážně tvrdý naráz. Aniž by se Alex stihl probrat z nenadálého pohybu a nějak zareagovat, přiskočila k němu Lavaris, vzala ho za límec trika, odtáhla ho trochu od zdi a znovu s ním o ni mrštila. Pak mu uvalila pěstí přímo mezi oči, pak druhé zepsoda do čelisti a nakonec si ho prudce přehodila přes rameno a hodila ho silně na zem.

Alex sykl a převalil se na bok. Chtěl rychle vstát, ale když byl na kolenou, Lavaris ho okamžitě skopla zpět k zemi a následně mu věnovala kopanec i do břicha.

,,Tak co, líbí se ti to?" zavrčela na něj a pozorovala ho, jak se pomalu sbírá ze země. ,,Líbí se ti, když ti takhle někdo ubližuje? To je to, co ty si do teď prováděl ostatním! Jsi vrah a násilník! A já chci ať zažíváš stejnou bolest, jakou si rozdával ty...'' zavrčela znovu, když byl na nohách.

Trochu zmateně, ublíženě a naštvaně se ve vteřině rozmáchl a chtěl Lavaris udeřit další pěstí, jenže to ona vychytala a během vteřiny se její koleno setkalo s jeho obrovskou slabinou. Bolestí se přikrčil, načež mu opět zespoda do brady přeletěla rána tak silná, že dopadl zády na zem.

,,Ještě pořád máš chuť, dát mi pěstí? Za to, že ti tu říkám pravdu a dávám ti to, co si zasloužíš? Jsi ubožák... A nic víc už ani nebudeš.'' řekla ledově a bezcitně. Ostatní sledovali to divadlo, ale nikdo nic neudělal. Každý měl totiž až moc velký pocit, že je nevhodné je dokonce i pozorovat, natož kdyby se do tohoto měli plést.

V Alexovi jakoby se po Lavarisiných slovech cosi pohnulo. Chvilku sebou přestal na zemi cukat a jen ležel a koukal do prázdna. Pak se však po nějaké době jeho prázdný výraz plný uvědomění něčeho změnil na neskutečně vzteklý.

Vstal... Aniž by se opřel nebo tak, prostě vstal. Vstal a nasupeně zíral na Lavaris. ,,Nejsem. Žádný. Ubožák. Mrcho.'' řekl a na to se na ni vrhnul.

Spustila se neskutečná bitka, ve které ale prostě vyhrávala Lavaris. Nebylo sice pochyb, že Alex má bojových zkušeností dost a bojovat umí naprosto ukázkově, ale Lavarisina síla, jistota, mrštnost, rychlost a hlavě zkušenosti to všechno o dost přebíjely.

Vzduchem létaly kousky jejich oblečení, jak se navzájem snažili různě i místy potrhat tomu druhému kůži, což se hodněkrát povedlo. Ticho zaplnilo vrčení a při nějakém bolestném útoku i bolestné výkřiky a syknutí. Najednou bylo dusno a bojující dvojce se pořád posouvala na jiná místa.

Lavaris s Alexem znovu hodila o stěnu a než mu stihla jednu uvalit, tak dostala pěstí pro změnu ona a on si za to vysloužil dvojitého Nelsona. Takhle to šlo pořád dál... On ji za tu dobu, co bojovali stihnul dát pár ran, zatímco Lavaris s ním mlátila o vše možné, připravovala ho o plodnost, darovala mu nové a nové monokly a modřiny po celém těle a i přes to se zdálo, jakoby si na tom boji vůbec nedávala záležet, prostě jakoby to jen tak flákala.

Navíc se zdálo, že ona vůbec neztrácela na síle, ale on už se sotva držel na nohách.

A pak, když se jí - už unaveně - snažil darovat aspoň poslední ránu, kterou - díky jeho pomalým pohybům - zachytila, si ho přitáhla za triko a vyhodila ho prosklenými dveřmi ven z baráku.

Dveře se roztříštily. Lavaris stačilo pár kroků, aby se k nim dostala a mohla nakouknout ven. Spatřila Alexovo tělo, které bezvládně leželo pod schody ke dveřím. Zřejmě mu zlomila několik žeber nebo mu něco poškodit, protože jeho hruď se dost divně zvedala a jeho dech byl až ošklivě nepravidelný.

To zjistí Carlisle... pomyslela si a s povzdechem se vydala k Alexovi.

Přiklekla k jeho zrychtovanému tělu a zahleděla se do fialovějícího a nateklého obličeje. Zakroutila hlavou a pak se uchechtla. ,,Promiň, ale kdybys nebyl takový debil, tak se to stát nemuselo. Příště přemýšlej nad tím, co děláš. Pamatuj na to... Vrahu.'' řekla jen tak, tentokrát už s kamenným výrazem a pak si ho hodila na záda. V náručí ho nést nechtěla, vypadalo by to divně a úchylně.

Když vešla dovnitř do domu, první, koho spatřila, byl Emmett.

,,Naše dveře... Naše úžasný dveře!" zajel si rukama do vlasů. Ostatní udělali zoufalé obličeje a vrtěli nad ním hlavou se slovy: ,,Pane bože...''