Twilight Saga: Úsvit [DOKONČENO]

91. Příběh 1. část

,,Mami, kde je táta?" pohlédla jsem na vysokou ženu, jejíž něžnou tvář lemovaly dlouhé blonďaté lokny.

Zrovna prala těch pár hadrů, kterým se říkalo oblečení. Podle mého si název oblečení zasloužily jedině ty honosné obleky, které nosil král. To teprve bylo oblečení, to naše se dalo lehce nazvat hadry na podlahu.

Trhla sebou, přičemž si odřela prsty levé ruky o tu dřevěnou věc, na které ty hadry drhla.

...

,,Tehdy mi řekla, abych se neptala, že je ještě brzo. Já jsem ale neposlechla a donutila ji mi to říct - to, že táta umřel. Bylo mi to divné, byl přeci upír, jak máma říkala. Řekla mi, že se na mě usmál a pak se prostě sesunul k zemi. Hned poté se rozbrečela a já se ji snažila utěšit," řekla Lavaris a pokračovala.

...

,,Mami, nasbírám ti jahody, ano? Abys měla lepší náladu," prohlásila jsem a okamžitě se vyhoupla na nohy z jejího klína.

Ona se na mě jen dojatě usmála a utřela si slzy. ,,Ty jsi moje zlatíčko, viď? Klidně je nasbírej, aspoň tu bude něco na zub," řekla a pohladila mě po mých skoro až zlatých vlasech. ,,Ale dávej si pozor, Daphne."

,,Neboj se, mami."

...

,,Daphne? Říkala si, že se jmenuješ Lavaris," ušklíbla jsem se a trochu se od ní odsunula.

Zvedla ke mně nic neříkající pohled a už asi po sté si povzdechla. ,,Lavaris je mé druhé jméno. Používám ho, abych si tolik nepřipomínala minulost."

,,Takže se jmenuješ Daphne Lavaris..."

,,Daphne Lavaris Noelle Routhe, tak zní mé celé jméno," doplnila mě a pak pokrčila rameny. ,,Tehdy byly dlouhá jména celkem cool a máma chtěla, abych se tak jmenovala."

...

Nemohla jsem najít ani jedinou jahodu, přitom jich v lese vždy rostlo spoustu. Ani když jsem použila svůj čich, tak to nepomohlo, proč nikde nic. Původně se ke mně chtěla přidat i moje kamarádka Betty, která byla člověk a bydlela hned naproti nám s jejími rodiči, ale já chtěla mamince ukázat, že jsem natolik šikovná, že jí jahody dokážu sehnat sama.

,,Haló! Jahody, kde jste?"

Prolezla jsem pár křoví s nadějí, že je nakonec najdu, protože můj čich zaregistroval jakousi sladkou vůni. Narazila jsem ovšem na něco úplně jiného, než na jahody. A zdálo se mi to mnohem sladší a lepší, než to úžasné ovoce.

Sykla jsem, když jsem narazila do něčeho pevného a následně spadla na zadek. Přede mnou se ozvala rána a zaskučení, skoro jakoby někdo upadnul. A taky ano.

Rychle jsem dotyčnému přiskočila na pomoc a když jsem ho nějak zvedla na nohy a pohlédla do jeho tváře, zčervenala jsem, i když jsem v tom věku ještě ani pořádně o lásce a takových věcech nic nevěděla. Byl to hodně roztomilý brunet v mém věku. Když se pousmál, zčervenala jsem ještě víc.

,,Ahoj, já jsem Victor," vyhrkl okamžitě, jakmile mě spatřil a podal mi ruku. Vůbec se nestyděl, byl naopak nadšen, že poznal někoho nového.

Byla jsem z toho trochu vedle, nikdy jsem se s nikým cizím nebavila, ani jsem nesměla, maminka totiž říkala, že je to pro mě nebezpečné. Měla jsem ji poslechnout a nikdy se s nikým cizím nebavit. Neměla jsem se s ním nikdy začít bavit. Měla jsem zůstat doma, jít sbírat jahody až další den a hrát si s Betty nebo maminkou.