Twilight Saga: Úsvit [DOKONČENO]

49. Chuť zabíjet

*pohled Lavaris*

Zabít... To jediné jsem v tu chvíli chtěla udělat. Zabít... Zabít jeho. Zabít toho kreténa, co nejenom, že zabíjel nevinné, ale navíc se do mě ještě vtisknul. Nechce se mi tomu věřit... Nejde to, ale pravda je jasná. A po takovéto pravdě ho prostě mám sto chutí zabít.

Ne, že bych toho hajzla nechtěla zabít už předtím, ale teď... Je to mnohem větší. Protože... Nemůže být do mě vtisknut. Nesmí...

Kurva, proč? Proč já? Proč se do mě musel vtisknout? Nechci to... Chci jen jeho smrt... A taky ty informace. Ale ne... Pán se do mě prostě musel vtisknout...

Dobře, je sice pravda, že vlkodlaci na toto nemají vliv a nedokážou to ovládat, ale ksakru... Tohle se prostě nemá dít. V tomto se osud velice spletl.

Musela nastat nějaká chyba, něco se muselo pokazit nebo já nevím. Prostě to není správné, nemá to tak být... Cítím to...

Necítíš. posmíval se mi hlásek uvnitř mé hlavy. Vztekle jsem zavrčela.

Doteď nataženou ruku jsem nechala spadnout podél těla a částečně se probrala ze zamyšlení. V této chvíli už nepřestanu úplně přemýšlet a nezkusím aspoň na chvíli vypnout... V takovéto situaci určitě ne. Problém je, že já takovéto situace zažívám v jednom kuse...

Znovu jsem zavrčela. Tentokrát ale, protože mě začalo trochu píchat v boku a já to nečekala. Toto se mi dělo často, když jsem nebyla zpevněna... Sakra.

Vlkodlak přede mnou zamrkal. Zřejmě nečekal to náhlé zavrčení. Idiot... Je snad jasné, že teď budu vrčet jako nikdy! To by došlo i Rozáře...

Tvrdě jsem mu hleděla do očí, které byly plné nervozity. Nečekala jsem, že u tak arogantního a sebevědomého týpka mohu v očích zahlédnout nervozitu. No... Aspoň jde vidět, kdo si tu na drsného jen hraje.

,,Oh...'' zaslechla jsem ze strany hlas Belly. Každý byl jinak ticho, protože byli zřejmě zaskočeni touto novou informací. Já na tom nebyla jinak. Tedy až na ten vztek.

Chvilku bylo zase ticho. Nikdo nevěděl, co by měl říct a já bych ze sebe místo mluvení vydala jen hnusné vrčení... Ale nakonec se našel odvážlivec, který toto trapné a vztekem přeplněné ticho přerušil. A kdo že to byl? Zkuste hádat...

Místností se rozlehlo plesknutí, jak někdo splácl ruce. Všichni se otočili za zvukem. ,,Hele, lidi, tohle už je ale fakt strašný. Já už nevím, co dřív řešit. To je tohle, to je támhleto...'' rozhazoval Emmett ruce. ,,Chce se tady ještě někdo vtisknout? Protože jestli jo, tak, lidi, já říkám, že normálně sežeru všechny skleničky, co tu máme...'' vyvalil oči.

Jasper v okamžiku zvedl ruce v obraně. ,,Vidíš tu snad ještě nějakého vlkodlaka?" řekl. Emmett na něj chvíli koukal a pak najednou vytáhl z kapsy mobil. Něco do něj naťukal a pak si ho přiložil k uchu. Jasper si jednou rukou začal mnout místo mezi očima. ,,To je debil...'' slyšela jsem, jak šeptnul.

,,Čus, Paule. Hej vole, na nic se neptej a hned k nám všichni přijdete. A ať tu jste do pěti minut.'' pak to hned položil. Ani je nenechal nic namítat. Někdy mě udivovala Emmettova blbost. Nebo takhle, on není blbý, je vlastně někdy celkem chytrý, ale má až moc rozšířený smysl pro humor.

,,Emmette... To nebylo nutný.'' řekla Alice, která už obličej stihla složit do dlaní.

,,Ale bylo a všichni to víme. Ta otázka je vcelku podstatná. Aspoň se můžeme připravit do budoucna.'' zazubil se.

Pozvedla jsem bradu. ,,A oni snad vědí, kdy se vtisknou? Vlkodlak to nemůže ovlivnit, ty chytráku...'' ozval se Edward.

Emmett zvedl ruce nad hlavu. ,,Pardon, že se snažím odlehčit situaci a že se-'' tady jsem ho už přerušila. Tohle nebylo vůbec profesionální a na Alexe jsme museli působit neskutečně debilně.

,,Tak dost, děcka. Nejsem žádná vaše mamina a vím, že nevypadám jako nějaká hora mouder a tak, ale poznám, kdy normální a profesionální chování přerůstá v dětské. Pokud vím, máme tu dost vážný případ a k němu dost otázek. Nevidím jediný důvod k tomu, abychom se zdržovali dětinskými rádoby vtipnými vtípky a ztráceli tak nespočet času. Takže Emmette, ty laskavě aspoň pro teď přestaň s těmi svými vtípky a vy ostatní se k tomu nijak nevyjadřujte, protože přesně v tu chvíli, kdy se k tomu začnete vyjadřovat, tak vaše argumenty nabírají stejnou dětinskou váhu jako tady Emmettovi srandičky. A taky bych si šla ráda opět lehnout, takže už to chci mít za sebou nebo ho že vzteku zabiju už teď. Takže... Každý to pochopil?" řekla jsem a pak se rozhlédla po všech ostatních. Nikdo nic neřekl, jen se na mě trochu naštvaně dívali, ale bylo mi to putna. ,,Jo? Fajn, super.'' otočila jsem se a znovu postavila křeslo, které jsem předtím shodila. Následně jsem se do křesla posadila a co nejvíce se do něj zavrtala.

,,Uh... Okey... Tak... Tak se budeme tedy znovu ptát.'' odkašlal si Carlisle. ,,Alexi.'' řekl a trochu se předklonil. ,,Proč si nám pomohl už vlastně víme. Vtisknul ses do Lavaris a prostě... Máš potřebu ji chránit. Je to tak, ne?" zeptal se a já se po jeho slovech s kyselým výrazem ošila. Bylo to pro mě vážně dost nepříjemné téma...

Alex na něj chvíli zíral a pak s přivřenýma očima přikývl. Odpovídalo se mu špatně, bylo to dost jasně vidět. Nedivila jsem se, že vůbec nemluvil. Na jeho místě by samozřejmě byl asi každý ve stavu, kdy by nemohl mluvit, že? (Cítíte tu aroganci a sarkazmus?) Ou, počkat... Já jsem na jeho místě byla a narozdíl od něj jsem to zvládla. Tady prostě opět vidíte, kdo si na drsňáka jen hraje. Neumí se se svými problémy poprat... Jak ho mohli vůbec vzít k Toriánům?

,,A není za tím ještě něco jiného?" zeptal se zase Carlisle.

Alex přikývl. Jo... Tak tohle chlapec dělat neměl... Bez přemýšlení jsem mu silně kopla do židle, na které seděl, těsně vedle jeho kotníku. Překvapeně se na mě podíval. ,,Umíš mluvit?!" prskla jsem po něm.

Alexova tvář trochu zbrunátněla, ale radši nic neříkal. Slyšela jsem, jak se v hlavě uklidňuje. ,,Nechci zabíjet nevinné. Udělal jsem to jenom dvakrát a žádný požitek z toho opravdu nemám.'' řekl pevně.

Uchechtla jsem se. ,,Jasně... Jen dvakrát... A ten zbytek si jen smrtelně ohrozil, co? Ta další tisícovka tvorů, kterým si brutálně ublížit, byť jen škrábnutím, tak to je snad nic? Máš na triku víc průserů než si myslíš, hlupáku!" vykřikla jsem. Vařila se ve mně krev.

Alex tentokrát zbrunátněl o dost více a jeho výbuchu se už nedalo nijak vyhnout... Vzteky mu trochu narudlo čelo a vystoupila malá žilka. A ta zatnutá čelist... Asi jsem ho pěkně vyprovokovala. Už se teším, co ten frajírek předvede.