Twilight Saga: Úsvit [DOKONČENO]

93. Příběh 3. část

Srdce mě každý den bolelo stejně. Dva roky na tom nic nezměnily. Dál jsem chodila bezduše světem a myslela na to, jak jsem to mohla dopustit. Proč jsem je, kurva, nedokázala ochránit?

Evropa byla plná vzpomínek, sralo mě to tam, přestože jsem tam prožila celé dětství, na východu Anglie.

Chtěla jsem odtamtud pryč, ale jiný kontinent jsem neznala, vlastně jsem ani nevěděla, jak moc je tento, na kterém jsem byla, velký. Tehdy ještě lidstvo moc neznalo Ameriku. Tu - podle všech - objevil Kryštof Kolumbus až v roce 1492. Bloudila jsem dál a dál od svého rodiště, ať se aspoň někam pohnu.

Byly to přesně dva roky od smrti mých nejbližších, když jsem seděla někde neznámo kde na pláži a přemýšlela nad tím, co budu dělat dál. Netušila jsem, kde mám ty zkurvysyny hledat. Čich jsem měla hodně citlivý, ale jejich pach jsem - z mně tehdy neznámých důvodů - nemohla zachytit. Běhala jsem, kde jen to šlo. Prošla jsem Čínu, pak taky Indii a spoustu dalších zemí, které byly často rozštěpené do mnoha dynastií a částí. Byla jsem rychlá, nikde jsem se neudržela dlouho a za dva roky mi nedělalo problém proběhnou půlku země, přestože jsem toho zas tolik neviděla. Neměla jsem čas kochat se okolím, šlo mi hlavně o přežití, o útěk.

Písek na té pláži byl jemný, takový už v 21. století našeho letopočtu najdete jen stěží. Jemný vánek by mi jistě čechral mé dlouhé vlasy, kdybych pár dní zpátky nevybuchla vzteky a nevzala ostrý kámen a skoro všechny vlasy si neuřezala. Na hlavě jsem měla klučíčí sestřih, dole nejkratší a nahoře delší, který se mohl v tom větru nazývat skoro vrabčím hnízdem.

Za sebou jsem ucítila trochu jiný vítr, takový zvláštní s ojedinělým pachem. Otočila jsem se, ale nikoho nespatřila. S divným pocitem jsem se pak otočila zpátky a zmateně zavrtěla hlavou.

Netrvalo dlouho a najednou jsme na svém rameni ucítila lehký a trochu váhavý dotek, spíše takové poklepání. Nečekala jsem, ihned jsem vystartovala a i přes mé tehdy malé bojové dovednosti provedla výpad loktem a následně i nohou.

Obě končetiny narazily na něco tvrdého a zároveň trochu měkkého. Minutu poté jsem shlížela na mě neznámou holku, naprosto normálně oblečenou v bílé košili a dlouhé hnědé sukni. Vypadala tak nevinně, podle mého šestého smyslu mi od ní nebezpečí nehrozilo, proto jsem se nesnažila utéct, když se začala ze země zvedat.

,,Kdo jsi? Mluv nebo ti zlomím vaz." začala jsem, jakmile stála na nohou, i když jsem si nebyla jistá, zda bych to dokázala. Za ty dva roky jsem se trochu zocelila, to byla pravda, už jsem nebyla tak hodná a bojácná holčička, ale bojovat jsem ještě pořádně neuměla a vybudované zdi kolem mé duše nebyly ani zdaleka tak silné, jako o mnoho let později.

Zpočátku dívka působila stejně vyděšeně jako já, po chvíli však ožila a pustila se do horlivého a překotného vysvětlování jejího příchodu. ,,Klid, prosím. Nechci ti ublížit, ani nikdo jiný z nás."

Zvedla jsem tázavě obočí. ,,Nás? Vás je víc?"

Dívka se mi nakonec představila jako Nora, historicky třetí Tristan. Patřila do společenství posledních tří žijících Tristanů - se mnou již čtyř -, jehož členi se přezdívali jako Žijící. Vyhledali mě a přijali mezi sebe, abych byla ve stejném bezpečí jako oni.

Jejich úkryt se nacházel na území dnešního Španělska. Byli velmi dobře kryti a nepochybně neuvěřitelně chytří. Bohužel bojové schopnosti trochu postrádali.

...

,,Tohle už vlastně tak nějak víte. Při našem druhém setkání jsem vám to trochu přiblížila." povzdechla si Lavaris. ,,Byla jsem tam sotva dva měsíce a pak přišli Toriáni. Victor vysál jejich duše, jako zanedlouho vysaje tu moji a tím se jich zbavil. Nebylo to v tak velkém stylu, jako to provedl s mou původní rodinou, ale stejně mi mé rádoby slepené srdce znovu popraskalo."