Twilight Saga: Úsvit [DOKONČENO]

27. Vtisknutí 1.část

*pohled Lavaris*

Pomalu jsem rozlepila víčka. Ukrutně mě bolela hlava, nebyla jsem zpevněná, v těle jsem cítila cizí avšak neškodnou látku a ještě postupně mizící částice jakéhosi jedu a měla jsem sucho v puse. Po chvíli si mé smysly uvědomili i to, kde se nacházím. Zase ten pokoj pro hosty... Jak jsem se sem dostala?

A tehdy se mi to pomalu začalo celé vybavovat. Některé chvíle, kdy jsem získala nadvládu nad svým tělem a myslí a mohla jsem normálně komunikovat se světem... Jen ty chvíle si pamatuji. Ostatní chvíle, pod vlivem jedu, který mi ten zatracený upír vpravil do těla, si absolutně nevybavuji.

Zatraceně... Bůh ví, jestli jsem neřekla něco, co mělo zůstat utajeno... hlava mě, ksakru, bolela, ale ani to mi nezabránilo, aby má hlava opět vedla rozhovor sama se sebou. Konečně aspoň můžu zase normálně uvažovat.

Pomalu jsem se posadila a usoudila, že není potřeba se zpevňovat. Znovu jsem si uvědomila Saharu v mé puse a začala se rozhlížet po pokoji po nějaké tekutině. Díky bohu byla vedle postele na nočním stolku položena velká sklenice vody. To mi postačilo k uhašení žízně.

Hned na to však o sobě dal vědět i žaludek. Hlasitě mi v něm zakručelo, až jsem se lekla, jestli v něm nevypukla třetí světová. I metalový koncert by udělal menší rámus. Až jsem se za ten zvuk, co se mi vydral z břicha styděla. Hah...

Znovu mi zakručelo břiše, ale naštěstí už ne tak nahlas. Pomalu jsem vystrčila nohy zpod peřiny a chodidly se dotkla měkkého hnědého koberce. Opatrně jsem se postavila, jako bych se měla každou chvíli rozpadnout.

Než jsem došla ke dveřím, zahlédla jsem se koutkem oka ve velkém zrcadle. Jako každé dívce mi to nedalo a přistoupila jsem k němu a začala se prohlížet. Nevypadala jsem až tak hrozně. Pleť sice po jedu přibrala pár pupínků, ale to mě nijak nezajímalo. Plnější boky a stehna. Já bych se nemohla převléci za kluka... Každý by poznal, že jsem holka. Kluci nemají tělo do tvaru hrušky. Kor když je ta hruška trochu baculatá. Nemohu o sobě sice říci, že jsem úplně tlustá, ale taky ne úplně hubená. Jsem něco mezi a jsem spokojená.

Mám ale sama ze sebe radost. Dokázala jsem na svém těle vypracovat pěkné svaly, o kterých sní kdejaký chlap. Možná si říkáte, že to na ženském těle musí vypadat strašně, ale mylíte se. Zle to na ženách vypadá jen tehdy, když se cpete proteiny a dalšími těmi svinstvy na růst svalů a pak jsou vaše svaly jako Everesty. Když se to nepřehání, tak se svaly našemu tělu tak nějak přizpůsobí a přesně pasují. Já třeba vypadám jako normální holka s pekáčem, ale když se to zatne, tak pak jde vidět úplně všechno. Snad chápete... Všechno musím vždy dopodrobna vysvětlovat, přitom to moc neumím. Hah...

Pane jo, do čeho mě to zase navlékli?

Tentokrát jsem na sobě měla užší triko s větším výstřihem a volné kraťasy. To na mě nemůžou hodit prostě jen obyčejné tepláky a košili nebo volné triko? Nejsme na módní přehlídce...

Lavaris... Buď jim aspoň trochu vděčná a nebuď pořád takový prudič. okřikl mě můj vnitřní hlas. Odfrkla jsem si a během chvíle pomalu scházela schody.

Když jsem stanula pod schody, všechny hlasy, které jsem slyšela do teď dychtivě o něčem hovořit, ztichly. Ani jsem se nepodívala do obýváku, hned jsem zamířila do kuchyně. Určitě tam bude ta... Ehm... Es-Er... Esme! Ano Esme! Snad tam Esme bude. Zajímavé, že se mě zatím nikdo z nich neptal na to, jak znám jejich jména. Buď nad tím moc neuvažovali nebo jim je jasné, že jsem jim přečetla myšlenky.

V kuchyni vážně byla Esme. Když si mě všimla, trochu vytřeštila oči a polkla, ale hned na to se vřele usmála. ,,Máš hlad?" zeptala se mile. Tahle žena mi byla docela sympatická. Nevyptávala se mě pořád, vždy byla milá a nekoukala na mě jako na vetřelce.

,,Um... Ano, prosím. A-Asi nemáte šunku nebo nějaké maso a chleba, že?''

,,Náhodou máme. Máš štěstí, že už tu jednoho hybrida máme. Chceš to udělat?"

,,Ne, děkuju. Zvládnu to. Jen jestli máte máslo nebo tak něco?'' nedalo mi to a prostě jsem té sympatické Esme musela aspoň trochu oplatit úsměv. Sice jsem vykouzlila jen malý, ale myslím, že i to stačilo. A ji to zřejmě překvapilo. Ano, jsem problematická, zuřivá a nervní, ale úsměv pořád znám.

Esme se ještě více usmála. ,,Jasně. Hned ti to vše vyndám.'' otočila se a štrachala ve skříňkách a v ledničce. Na stůl dopadl toustový tmavý chléb, máslo a anglická slanina a ještě rozpustné kafe. ,,Tady. Kdybys chtěla kakao nebo jiné pití, koukni do támhleté skříňky nebo do lednice. Já jdu za ostatními do obýváku. Támhle na židli máš hromádku s oblečením a hygienou, až budeš hotová, přijď za námi.'' ukázala mi vše potřebné, usmála se a dala se na odchod.

,,Moc ti děkuju.'' houkla jsem na ni.

,,A za co?" zasmála se.

,,Poskytli jste mi útočiště, oblečení, jídlo, všechno... Nevím, jak se odvděčím...''

Esme mávla rukou. ,,Jen se, prosím, snaž nebýt na ostatní kolikrát tak protivná. Snaží se jen najít způsob jak tobě pomoci a porazit Toriány.'' zatvářila se na chvíli vážně.

,,Vím, že nejsem zrovna svatoušek, ale věř mi, mám své důvody.'' zamračila jsem se.

,,Ano, chápu, ale prosím... Aspoň zkus s ostatními vyjít. Drahoušku vidím na tobě, že nejsi příliš citově založena a vidím na tobě, že uvnitř sebe dusíš něco, co ti kdysy ostatní udělali, ale my za to přeci nemůžeme. Snažíme se jen pomoci. Cullenovi vždy jen pomáhají.'' jemně se usmála a ihned zmizela. Už určitě byla v obýváku.

Chvilku jsem na prostor, kde před chvíli stála jen tupě zírala. Pak jsem si hlasitě povzdechla a tiše pronesla: ,,Pokusím se to aspoň zmírnit. Jen kvůli tvému dobrému srdci a tvým upřímným myšlenkám.''

Snídani, hygienu a oblečení se jsem měla hned za sebou. Teď na mně spočívalo užší bílé tílko s Mickie Mousem a větším výstřihem, přes to červeno černá kostkovaná košile, černé legíny a červené Converse. Vlasy jsem si šeptla do vysokého culíku a byla jsem hotová. Oblečení, ve kterém jsem spala, jsem položila na onu židli a pomalu zamířila do obývacího pokoje.

Jen krok přes práh a všichni na mě upřeli pohled. Sakra... Takže pod vlivem jedu jsem řekla něco špatného. Bože snad ne... Ne, jen to ne.