Twilight Saga: Úsvit [DOKONČENO]

50. Velká hádka aneb. Vysvětlím ti to jinak

Alex mě vraždil pohledem a já jen vyčkávala, jestli doopravdy najde v té své ubohé dušičce odvahu a řekne mi do očí svůj názor. A jestli tu odvahu vážně najde, tak jsem vážně zvědavá, co z toho trotla vypadne...

Na čele mu pulzovala malá žilka. Byl jistě dosti naštvaný, což jsem mu ale zazlívala. Řekla jsem mu pravdu o tom, kdo je a co dělá nebo dělal(je to fuk, vyjde to nastejno) a on se ještě naštve. Řeknu mu, jak ho vidím a jak se jeví a čím je a on se momentálně nemá žádné právo nechat unášet vztekem. Takže pokud vypustí z jeho neohrabané držky něco dosti nevhodného vůči tomuto téma, tak přísahám bohu, že mu dám lokta mezi oči...

Snažil se situaci rozdýchávat a z mého pohledu se mu to dařilo bravurně. Ale... To víte... Jsem nenapravitelná svině.

,,Budeš jen mlčet s ''hrozivými'' rudými ksichtíky a hrát si na to, že bych se tě měla radši bát, i když už máš jistě potřebu výměny kalhot? Nebo se vzchopíš, přestaneš se chovat jako malé uvztekané dítě a konečně něco řekneš?!'' řekla jsem dost nepříjemně s arogantím úsměvem a prsty naznačila uvozovky u slova hrozivými. ,,Když už máš tu drzost vraždit a ubližovat nevinným, tak bys měl přeci zvládnout chabou odpověď, no ne? Nebo se snad mýlím?'' pozvedla jsem obočí, ale on stále nic neříkal. Musela jsem uznat... Psychickou výdrž zatím měl, uvidíme, co dál. ,,Co? Jo, promiň... Ty nemluvíš... To jsem jen slyšela tvoje ustrašené myšlenky.'' usmála jsem se.

Pořád držel, frajírek. Ale vsadila bych kůži, že dlouho už to nevydrží. A jelikož jsem vážně hodně velká svině,která nemá dost... Zkusila jsem to trochu jinak. Nasadila jsem trochu ostřejší hnusnější a tvrdší metodu. Co se dá dělat?

,,Víš...'' odkašlala jsem si a trochu se předklonila. Ostatní mě se zaujetím pozorovali. ,,Zajímalo by mě, jak to probíhalo při těch tvých pouhých dvou vraždách.'' dala jsem důraz na slovo pouhých. ,,To si k nim přišel a pak je prostě jen tak zabil? Nebo jak to bylo? Jak si mohl vlastně udělat něco takového, když jsi tady posraný z pouhé odpovědi? Hah... Vrah a bojí se odpovídat... To jsem snad ještě nezažila... Srabe.'' řekla jsem s kroucením hlavy a tichým smíchem. ,,Nejhorší ale na tom celém je, že si bez výčitek a hlavně bezcitně vraždíš někde na ulici, ale říct nám pouhopouhou odpověď, to už stojí hodně odvahy, co?'' a zase jsem zvedla obočí.

Alex doslova rostl vztekem. Možná ho doženu až k proměně, ale nevím... Každopádně mi je jasné, že už stačí jen kousek a budu ho mít tam, kde chci.

Naklonila jsem se k němu neskutečně blízko, až naše obličeje dělil jen kousek. Proti mé vůli se mé tělo pro jistotu zpevnilo. Nechápu, že to dokázalo samo. Někdy mne mé tělo vážně udivuje.

Jak už jsem říkala, tak naše obličeje od sebe byly opravdu jen kousek. A já mu nemilosrdně hleděla do očí a posílala k němu to největší opovržení a zhnusení, jaké jsem v očích mohla vůči němu vykouzlit. Snažil se mi na oplátku poslat nějaký zastrašující pohled a i když se mu dařil, mě zastrašit nemohl. Jsem vůči tomuto za ta léta dosti odolná.

,,Podle toho ticha usuzuji, že si to pořád nepochopil...'' řekla jsem ze začátku poněkud těžkým hlasem. ,,Jsi srab. Ano, jsi. A víš proč? Už jsem to říkala, ale pro tvou tupou hlavinku to zopakuji. Jsi srab, protože se nebojíš zabíjet, ale potí se strachy jen při tom, když má mluvit. Konáš špínu, ale nemluvíš... Jsi vážně vtipný, ale v první řadě hlavně ubohý.'' naklonila jsem se až úplně k jeho uchu a jeho špatné rozpoložení teď bylo téměř hmatatelné. ,,Tak co? Budeš mluvit? Vrahu..." šeptla jsem s pozvednutým koutkem úst.

Jak se po chvíli ukázalo, moje taktika zabrala a poslední slovo mého dlouhého zlého a provokativního slovního projevu znamenalo pro Alexe poslední kapku.

Opěrka u jeho židle praskla, jak do ni zaryl nehty a za chvíli stál na nohou a naštvaně na mne shlížel.

,,Ty...'' ukázal na mou osůbku a já si dotčeně položila ruku na srdce.

,,Víš, že se takhle drze neukazuje? To tě nenaučili ani slušnému chování? Nebo si snad byl srab se to naučit?" řekla jsem dosti drze. Je sice fakt, že já mám o slušném chování co říkat, ale nemohla jsem si tuto poznámku odpustit. Taky sem dost pokoušela jeho trpělivost. Zatím mu jen ruply nervy na hranicích se slovní přestřelkou, ale kdo ví, kam až by to mohlo zajít...

Zatnul čelist. ,,Se slušným chováním na mě nechoď, bestie.'' sykal kousavě. ,,A nedělej ze mě to, co nejsem..." řekl.

,,To, co nejsi? Děláš si vážně srandu? Dovol mi se zasmát...'' a vážně jsem se rozesmála. ,,Ty vraždíš a nejsi vrah... V tom případě já se měním ve vlka, ale jsem poník.''

,,Nejsem vrah..."

,,Ale ano, zabil si!" nechtěně jsem vykřikla.

,,To ty taky! A máš na triku víc krve než já a to dobrovolně! Ty nevíš, jak to mám! Nevíš, jak to vlastně celé bylo a proč jsem to byl nucen udělat! Nevíš nic a odsuzuješ!''

Tady jsem se už nesmála nebo tak... Tady jsem byla vzteky bez sebe, protože toto už se blížilo k další hranici, jelikož teď vážně řekl něco, co neměl.

,,Že mám na svědomí více mrtvých? Že zabíjím dobrovolně?! Ano, jsem vrah! Ale přiznám to! A navíc vraždím vás, ty špatné! Kdežto vy vraždíte nevinné...'' vrčela jsem. ,,A že odsuzuju?! Já nevím, co vám nakecávají tam u vás za krávoviny, ale tohle není odsuzování, nýbrž čistá pravda v drsném županu, hochu. A je mi jedno, jak to máš! Zabil si nevinné... To mi stačí... Můj příběh taky nikdo nezná a všichni mě soudí. Všichni mě soudí, aniž by něco věděli a já nemohu?! Nemohu soudit někoho, kvůli kterému jsem tam, kde jsem?! Nemohu říct vrahům, že jsou vrahy?! Nemůžu zabíjet ty, kteří mi zničili život a zabíjí nevinné?! Nemůžu zabíjet ty, co chtějí zabít mne a ohrožují mé... Blízké?!'' trochu jsem se nad tím slovem pozastavila, ale jinak to v podstatě říct nešlo. Bella mi byla blízká a v tuto chvíli se nic jiného nehodilo. Nezajímají mne, ale nic jiného mě nenapadá. ,,Já ti to tu teď shrnu, chlapče... Vy jste mi zničili život. Vy zabíjíte naprosto bezdůvodně. A všichni mne odsuzují, když já jsem ta, co se snaží být ta dobrá a ta, která má toho za sebou dost na to, aby mohla odsuzovat vraha!"

Řvala jsem... Doslova. Byla jsem naprosto... Šílená. Vážně mne jeho debilní keci naštvaly a rozhodily, protože mlel vážně hnusné kraviny... Je vážně stejný jako ostatní. Hloupý a odsuzuje a neumí si přiznat pravdu. Všichni jsou stejní... Všichni...

,,Takže ti to řeknu znovu, ty nafoukaný hajzle.'' odsekla jsem a znovu se k němu přiblížila dosti blízko. ,,Jsi vrah, špína a srab... A už tímto zůstaneš, bezcitný parchante.'' řekla jsem vážně hnusným tónem. ,,A přeju ti, ať chcípneš v pekle.'' sykla jsem znovu.

Čekala jsem na jeho reakci. Dlouho nepřicházela, ale když se konečně dostavila, tak... To, co se stalo bylo... Nečekané, zbytečné a z jeho strany ubohé. Tady bylo vidět, kdo nedokáže unést pravdu.

Najednou mi na tváři přistála velká pěst. Trochu to křuplo, bolest se díky mé odolnosti rozlila po celé tváři sice jen na malou chvíli, ale i tak to byla síla a hlavu i s tělem jsem otočila o devadesát stupňů, díky čemuž jsem ke všem byla zády. Uslyšela jsem pár zalapání po dechu a pak jen hrobové ticho, které čekalo na mou reakci.

Držela jsem si svou dlaň na tváři a byla pořád trochu překvapena, protože to bylo vážně nečekané. Navíc to byla docela šlupa. Nic, co bych neznala, ale byla pořádná.

Po chvíli se ve mne prohodilo udivení za vztek a zlost vůči tomu parchantovi. Jak si toto vůbec mohl dovolit?

Pořád zde panovalo hrobové ticho, které ale mělo brzy skončit, protože najednou se dovnitř vřítili rozesmátí vlkodlaci. Ovšem, jakmile si všimli onoho ticha a udivených pohledu mířících na mne a Alexe, ztichli a přidali se k pohledům. Až na to, že trochu nechápali.

Opět nastalo ticho, které jsem už ale plánovala brzy narušit.